Ve jménu života, ve jménu naděje

14. říjen 2015 | 15.17 |

Po pěti letech jsem se ocitla v neurologické ambulanci. Letos už ne proto, že bych tam sama chtěla. Domnívám se, že mi roky v ordinacích po informační stránce daly naprosté maximum, takže kdybych snad náhodou zapomněla, že mi chybí kus mozku a Babinski a Rossolimo reflexy jsou pozitivní, rozhodla bych se neurologa znovu navštívit.
Letos mě na neurologickou kontrolu odeslal praktický lékař, jehož rozhodnutí, zdali mi na přihlášce na vysokou školu potvrdí způsobilost pro studium a výkon fyzioterapie, mělo záviset právě na úsudku specialisty - neurologa. Splnit takový požadavek byl pro mne dost problém, protože i když mám plnou podporu ortopeda a fyzioterapeutů, neurolog se pokaždé tvářil tak skepticky, že měl člověk pocit, jako by bylo zakázáno doufat v pohyblivější časy.

Jak by se tvářil, kdybych si to k němu nakráčela s přihláškou na fyzioterapii, jsem si neuměla představit jinak než černě. Naštěstí to zůstalo jen u těch představ, protože můj někdejší neurolog byl dětský a jít k němu ve dvaceti by znamenalo dát mu příležitost, aby si myslel něco o fosiliích. Mnoho spolupacientů s DMO mi potvrdí, že na hledání neurologa po patnáctém roce života člověk nijak extrémně nemá chuť. A pokud zrovna nemá epilepsii nebo jiný problém, který vyžaduje pravidelné sledování, lékařské zprávy zastrčí do šuplíku a místo obrazu magnetické rezonance zkoumá raději chvostoskoky.

Tak tomu bylo i u mně, takže mne praktický lékař odeslal na ono stěžejní vyšetření k neurologovi ve vedlejším vchodě. Napíšu to otevřeně, byla jsem silně skeptická. Celé roky předtím se na mě vždycky, když jsem se radovala, jak krásně cvičení zabírá a nohy se lepší, díval neurolog se soucitným pohledem, jako by mluvil s někým, kdo nemá všech pět pohromadě. Jedině rehabilitační lékařka, která věděla, že ve volném čase šplhám po skalách a ani nebylo třeba mě do běžné školy integrovat (neb můj zploditel na poznámku "Ale ona je handicapovaná, to my v záznamech nemáme!") odpovídal pokaždé "No a co?"), jedině ta můj pocit zmaru po každé neurologické kontrole úspěšně zaháněla.

Těsně před samotnou návštěvou neurologa jsem byla poprvé v životě z něčeho vyklepaná jako koberec tety Petunie. V noci jsem skoro nespala, oči doširoka otevřené a abych se uklidnila, opakovala jsem si diagnostiku podle Vojty. (Když jsem (u)dělala přijímačky na fakultu v Plzni, psala jsem si po dlaních řetěz ze slov "Kolář-Lewit-Vojta-Janda-Véle". Už to jinak neumím.)

Neměla jsem se čeho bát .... strávila jsem v neurologické ordinaci x dlouhých minut, během kterých se mi několikrát málem zastavilo srdce - ale v dobrém !!! Neurolog nejenže neprojevil pohoršení nad tím, co mu tam zase leze někdo s něčím, co je nad jeho síly. Nejenže se mě nezeptal, co od něj chci. (Toho jsem už několikrát byla svědkem.) Často se mi stalo, že řada neurologů středního věku neuměla diagnozu DMO odloučit od skutečnosti, že mně od úst slina neteče a problémy s koordinací a samostatností také nemám.

Alespoň částečná závislost na druhých byla něco, co se zákonitě v tu či onu chvíli muselo na nějakém místě projevit.
Jenže tentokrát to bylo jiné. Ano, lékařskou dokumentaci uplynulých let si neurolog přečetl, ale ... nechal mě mluvit.

Poslední měsíce mě, a řeknu to narovinu, fyzioterapie chrání před psychickým vyčerpáním. Kdybych před sebou neměla několik stěžejních zkoušek a terapeutických vzdělávacích kurzů, nevím, jestli bych někde sebrala sílu hledat znovu cestu, jak dosáhnout onoho nutného potvrzení. Jenže jsem měla štěstí. Štěstí na možnosti a také na lidi, o kterých později bude řeč. Čím dál víc sílí moje přesvědčení o pádnosti důvodů, proč bych fyzioterapii měla dělat. Poslední dny už mi bylo z toho všeho kolotoče psychicky velmi těžko a sumírovala jsem si všechno, co se zdviženou a chladnou hlavou řeknu neurologovi, bude-li mě znovu přesvědčovat, že jemu je narozdíl ode mě velmi dobře jasné, že fyzioterapii nemám šanci zvládnout.

"No samozřejmě," kývl neurolog hlavou potom, co si po shlédnutí lékařských zpráv nechal vysvětlit, co v jeho ordinaci vlastně dělám. Tentokrát jsme se totiž oba shodli. To když pravil: "Ale na vás je vidět, že jste pořád cvičená. Ta chůze je paretická, to samozřejmě, ale vy jste na tom velmi dobře a víte, jak se sebou pracovat. Kdo jiný," pronesl pak tu spásnou větu, "by měl vědět lépe než vy, co je ve vašich možnostech? Jestli chcete studovat fyzioterapii, já proti tomu nemám žádných námitek a dám vám to písemně."

Nebylo třeba vysvětlovat, nebylo třeba přesvědčovat. "Já vás chápu, proč to chcete dělat," kývl hlavou a vzal mi ta slova z úst. Slova o tom, že pokud má mít můj dosavadní život i budoucí (práce) smysl, v podstatě se nabízí spojit s budoucností to, co se mi v minulosti podařilo uchopit. Terapii dětské mozkové obrny.

A nejenže se mi dostalo kýženého potvrzení, které žádal praktický lékař. Dostalo se mi poklony od zkušeného lékaře (který už by měl nárok z praxe odejít), NEUROLOGA!, že takhle dobře cvičený stav DMO (se) vidí málokdy. Chraň mě ruka Páně, kdybych tohle psala a chtěla se chválit. Jen taková glosa k této skutečnosti - všichni neurologové radili za osvědčenou pouze lázeňskou péči a terapii Vojtou. Já ale v lázních byla naposledy před deseti lety a Vojta je nutný, nikoli dostačující základ mé terapie. Inspiraci k terapii beru v různých státech, nezůstávám za hranicemi Česka. Celá tato snaha byla až do této neurologické konzultace hodnocena jako boj s větrnými mlýny.

Tentokrát se jí dostalo pochopení .. a já tak nějak věřím, že to není náhoda. Že energie, kterou tak ráda dávám do všeho, co souvisí s rehabilitací a panem Vojtou, tentokrát nezůstala bez adekvátní reakce. Byl to přímo balzám, slyšet po měsících odmítání, stresu a nedorozumění z úst lékaře to, co my pacienti tak dobře známe, ale leckterému vystudovanému specialistovi to zůstane skryto. Že totiž život, který má mít smysl, se nesmí soustředit do terapie cílené dle tabulek, ale musí být cílen tak, aby jeho směr neodpovídal prognoze a nepodléhal dogmatickým terapeutickým principům, nýbrž aby korespondoval s ambicemi člověka - jemuž bylo NEJPRVE dáno žít a až POTOM žít s handicapem.

A tak mám onen těžce dobytý souhlas neurologa se studiem a výkonem fyzioterapie před sebou, spoustou slz zmáčený, a z celého srdce doufám ... že tento precedens bude mít šťastný vývoj. Budu se o to maximálně snažit

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 3 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Ve jménu života, ve jménu naděje broněk 19. 10. 2015 - 11:13
RE: Ve jménu života, ve jménu naděje lucka 19. 10. 2015 - 22:35