Za první čtvrtinou

26. říjen 2015 | 10.11 |

... aneb první týden odborné praxe tohoto semestru je za mnou, a protože jsem roztomile nervózní před nadcházející cestou do Dánska, i podělím se s Vámi o příběh, kterak pacienti celého ergoterapeutického oddělení jistých lázní propukají v upřímný smích, když se zjevím ...

já. Permanentku do řad pečujících nezískala jsem tak lacino, neboť jakmile mne zmerčila, tázala se osoba mající mne na starosti s nevinným výrazem ve tváři: "Nejste náš bejvalej klient?" I proklela jsem ranní únavu, jež mi vždy spolehlivě s ukrutnou přesností přivodí patologický pattern chůze ala "pochcal jsem se  - a to dosti", a pravila pevně, že nikoli.

Když jsme se vzpamatovaly z počátečního vzájemného překvapení, vzniklo mezi mnou a pracovnicemi tamějšího erga doufám stabilní a snad perspektivní pouto "student-vedoucí", kteréžto bylo spontánně kypřeno skutečností, že i pro personál zdravotnického zařízení (a pro ten snad především) je osoba s oštemplovaným právem kroutit nohy do X tvorem, jenž se k příležitosti běžně fungovat, vzít si někoho jiného než patologa, nevychovávat děti k pocitu, že chodit, jako bych se posral, je vzor nejvyšší, a navíc ještě k příležitosti studovat zdravotnický obor a v něm nadále působit, dostane tak jednou za milion let s podmíněnou předokonalou konstelací hvězd, planet a kakaového škraloupu.

... a mně se tu skutečnost, snad (po)daří trošku pozměnit. Protože jsem nejen první týden praxe přežila, ale přežili ho i moji dočasní pacienti a dokonce i čéška, která se rozhodla spět k luxaci (rozuměj vyskočit koleno) v tu nejméně vhodnou dobu - poprvé první den cestou ze schodů po praxi, podruhé den následující, když jsem zvedala dvacetikilové ochrnuté dítě. Cestou vlakem domů jsem k ní, hluboce soustředěna, hovořila. Vybarvila jsem jí v lákavých barvách budoucnost, v níž, nebude-li mě srát, bude moci být komponentou stroje, jenž bude dalším vyskočeným čéškám zabraňovat, i onu odpornou možnost, že do ní při nejbližší příležitosti vrazí pan ortochirurg kameru, srát-li mne bude.

A pokud se odkloníme od cesty seberehabilitace a hlubinného ovlivňování kosterního systému, na nějakou bolest nebo komplikace prostě během toho týdne nebyl čas. První a druhý den jsem se možná rozkoukávala, ale poslední dva už jsem měla nejednoho pacienta sama na starosti. Krom arabského slovníčku jsem posílila i svůj pocit náležitosti a užitečnosti, zejména co se podpory psychické stability pacientů týče. Protože když dostanete za úkol procvičovat s dítětem s lehkým mentálním deficitem zasazování správných geometrických tvarů do příslušného pole na destičce a nenapovídáte vy dítěti, ale dítě vám (jako že mi matika faaakt nikdy nešla :)), a když se vám totéž dítě nevázaně řehtá potom, co mu záhadným způsobem zavážete tkaničky obráceně (a pak ho ještě necháte vyhrát v pexesu o šesti dvojicích, aby mělo to malé skřítě radost, načež se vás tamější terapeutka zeptá "Ale nemyslela jste to TEĎ vážně, že ne?!") ... pak to jednoho prostě povzbudí.

Nejen na bolavou duši je nejlepším lékem práce. Zatím to platí i pro můj muskuloskeletární systém, který se možnosti fungovat fyzicky NA ÚROVNI chytil podobně jako ona dyskinetická ručka mých vlasů a s radostí vertikalizoval, protahoval, cvičil tělo a vedl ruku jiným, méně šťastně fyzicky vybaveným ... ruce měly možnost dělat, co baví mozek, nohy dostaly šanci dokázat, že unesou nejen mě. A  záda, že stát a chodit celé dopoledne jim vůbec, ale ani trošku nevadí. To spíš oči se ze spánkového deficitu nemohly hned vzpamatovat.

Věřím, že ani v dalších kolech mě ta moje leckdy těžce restaurovaná ulita nezklame. První zkoušku zvládla, a suverénně :)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.5 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Za první čtvrtinou lucka 29. 10. 2015 - 15:54
RE(2x): Za první čtvrtinou peti95 29. 10. 2015 - 19:57