Vstávat a cvičit!

30. prosinec 2010 | 18.12 |

Když se nechce na stůl ...

Myslím, že nebudu přehánět, když řeknu, že jsem na vojtovce ještě do jisté míry závislá. Když cvičíme a jde nám to (a ve chvíli, kdy nejde, už stojíme přede dveřmi paní rehabky ;o) ), je mi hezky uvolněně, i když na stole je to dřina. Jenže stačí, abychom jediný den vynechali, a hodí mě to do takového "náhradního stereotypu" - všechno se "šprajcne" a našponuje, když je náhodou změna harmonogramu cvičení, a mně je potom tak divně, že se mi vůbec nechce začínat cvičit po sebemenší pauze znovu ...

  • když nám paní rehabka ukáže, co máme cvičit, a "rozcvičí to", je mi dobře
  • když pak cvičíme doma a jde nám to, každý den, je mi ještě líp ;o)
  • nikdy jsem vlastně pořádně neměla možnost se dostat do toho ztuhlého stavu, který by se špatně rozcvičoval,
  • ale ne vždycky cítím, že mi cvičení, byť dobře prováděné, dělá po delší době dobře
  • spíš mám někdy pocit, jako by už tělo mělo nějakého cviku dost a bránilo se mu tím, že když ho nějakou už nějakou dobu cvičíme, jednak nefunguje a potom vůbec nedělá dobře

Občas si tak musím dát od cvičení pauzu. Možná proto, že když nám nějaký cvik jde, musí se mu chvíle nechat

  • aby se správně "zakódoval" (vojtovka nedokáže jedním jediným cvikem za jediný den okamžitě něco spravit - musí se opakovaně,a u mě to asi platí ještě víc, protože už jsem starší)
  • aby jím tělo nebylo až moc "nacpané" (nikdy mě nenapadlo, že by se dalo přecvičit, a vždycky jsem slyšela, že to nejde- do jisté míry je to asi pravda)

A tak jsme - a možná to není správně, kdoví - na nějaký čas přistoupili při cvičení na jistý kompromis.

  • budeme cvičit každý den,
  • ale pouze v případě, že nebudu cítit, že se tělu vyloženě nechce (myslím, že dokážu aspoň částečně poznat, kdy se nechce hlavě a kdy tělu, protože...)
  • ve chvíli, kdy nohy začnou bolet nebo budu padat (občas se mi to stane, když nemáme něco ještě pořádně zacvičené)

Dala jsem si prostě chvíli klid, abych zjistila, jak moc cvičit potřebuju (a že nemálo) - aby se tělo ozvalo samo. Teď už zase cvičíme pravidelně, a já si tak můžu po třítýdenní (uáá) pauze uvědomit, že se sice výkonnost nohou o nic moc nezhorší, ale když necvičíme soustavně, jsem

  • unavená, protože je všechno větší námaha
  • tím pádem víc ve stresu, protože se musím víc soustředit a není všechno automatické (jdu třeba i po rovině a musím si uvědomovat, jak mám nohy zvedat a dávat, zatímco když cvičíme, dělají to samy automaticky)
  • v důsledku stresu (nemyslí se stres jako takový, jen nadměrné nebo neobvyklé soustředění) víc spastičtější, takže
  • bolavá, protože spazmus prostě příjemný není, zvlášť dáte - li mu příležitost, aby se hezky usadil ;o)

Na jednu stranu když necvičíme, nemusím se "bát" (vhodnější slovo mě nenapadá, a tvrdit, že je cvičení přijemné, i když nebolí, se mi nechce ;o) )a není špatné dát si na chvíli pauzu (i kdybychom měli cvičit třeba obden, což teprve není k zahození), ale pokud chci dosáhnout nějakého výsledku (a že se teď momentálně snažíme nohy prostě a jednoduše uvolnit, aby se nestahovaly k sobě), možnost jiného než denního cvičení prostě není. Máme období, kdy paní rehabka nemá nápad nebo nadšení a říká, že cvičíme, abychom udržovali, a potom zase dobu, kdy cvičíme za nějakým konkrétním účelem. Ale tak jako tak cvičení jednou prostě unaví, přišlo to i na nás, ale teď zase začínáme cvičit (ona ta zima taky dělala svoje...;o) ), a pevně věřím a doufám, že to zase půjde - ťuk ťuk, šlo nám to včera i dnes poměrně hezky, takže si nohy nejspíš něco zapamatovaly!!!!
Zdroj: http://peti95.nepise.cz/85405-vstavat-a-cvicit-o.html


Zdroj: http://peti95.nepise.cz/85405-vstavat-a-cvicit-o.html

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře