Kam spazmus nemůže...

4. červenec 2013 | 19.51 |

.. tam nastrčí lásku.

Není to dlouho, co jsem seděla na schodech před školou, v ruce tužku a papír, a představovala si, že jsem někde jinde. A že tam někde musí být  lidem vždycky mnohem lépe než mně teď a tady. Bylo mi třináct, byla jsem po operaci kolen a hrozně nešťastná, protože pan doktor na ortopedii mi říkal, že nohy budou "krásný". Sémantický diferenciál se projevil v plné míře, protože co bylo krásné pro něj, znalého noh DMO, nestačilo ke spokojenosti mně. Myslela jsem si totiž, že jen co pan doktor dokončí poslední steh, bude ze mě druhá Čáslavská.

Neříkala jsem to nikomu, koneckonců předpokládám, že v devadesáti procentech bych slyšela lítostivé "to bohužel nejde". A i kdyby lítostivé nebylo, může se člověk tisíckrát snažit pomoci - a my, kterých se to týká, si budeme vším muset projít na vlastní kůži tak jako tak. Do patnácti jsem vyznávala metodu "nikomu si nestěžuj, dokonce ani sobě, protože nikdo ti nepomůže a nikdo jiný než ty sám tě nenakopne, abys šel dál". Vycházela jsem z prostředí, které jsem znala doma. Nikdy u nás nepadlo slovo DMO, postižení nebo NEMŮŽU. Svůj handicap jsem brala jako zrzavá holka fakt, že není blond.

Jenže když se zrzavá holka zamiluje a ví, že srdce jejího šampion je na blondýny, může skočit do drogerie pro barvu a do hodiny  mít pocit, že teď má přece jen větší šanci. Zato holka postižená, pánové prominou, za ně si psát nedovolím, se může pominout a ono pořád nic. Možná to tak není, možná ty nohy ani ruce nejsou problém (o pár let později zjišťuju, že opravdu nejsou, ale pokud vás někdo nemiluje "lock, stock and barrel", tedy se vším všudy a právě pro to všechno, je to trochu potíž), přesto je to ale první věc, která vás napadne: "Jak bych se mu mohla líbit?" A není to chyba nikoho, prostě to musí přijít. Ve dvanácti, ve třinácti, v patnácti, jednou musí.

Pamatuju si víc než dobře jednu zimu, kdy tehdejší rytíř mého srdce vyslovil v souvislosti s naším možným setkáním slovo "ples". Společenské akce mě děsily odjakživa a tuto variantu jsem považovala za docela promyšlený záměr ztratit i tu poslední špetku zájmu, který by o mne On mohl mít. Bez ohledu na skutečnost, že onen člověk měl fyzično ještě horší než já.

Hrabala jsem se z onoho prvního poblouznění několik let, nebýt dnes poněkud jinak smýšlející, byly by tomu brzy celé čtyři roky. Když se teď občas zamyslím zpětně, jsem vlastně ráda, že jsem i tohle prožila ve správnou dobu a se vším všudy, přesto - jako dnes zdravá, slovy Sauruse minulostně křivá - vím, že jak stejně to bolí, tak intenzivněji v případě nějakého fyzického nedostatku - tím spíš takového, který nejde zamaskovat. Potkat někoho, kdo vás bude milovat i s diparézou, není úkol Herkulův. Cesta k tomu okamžiku ale bolí víc než je běžné, protože přesně v tom okamžiku, nedá - li vám to okolí najevo jiným způsobem dřív, si uvědomíte, jaký různý dopad může handicap mít.

Tisíc, milion lidí kolem sebe můžete mít - a ve většině případů poslouží v pubertě výhradně jako slzná sběrna, byť by jejich slova útěchy byla sebepravdivější. Nechci tím říct, že by každý byl odsouzen k depresivní samotce do té doby, než už i biochemie řekne DOST a člověk se vzpamatuje. Jen mě strašně deptá drbózní slovní pavěda, se kterou se poslední dobou setkávám stále častěji.

Jmenuje se SOUKROMÝ ŽIVOT POSTIŽENÝCH LIDÍ. Patrně ji vymysleli lidé milostnou formou života a znalostí významu fyzického handicapu zcela nepostiženi.

HOLKY!!!!!

JSTE KRÁSNÝ!!!

CHÁPETE TO???

Pokračování příště.

Povinná četba do té doby.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře