IV. léčba v Egyptě

12. květen 2013 | 19.57 |

Moje čtvrtá léčba u paní doktorky Augustínové proběhla v termínu 15.4. - 11.5.2013.

Podrobné a aktuální info najdete ZDE, konkrétně po 4. léčbě jsem napsala následující:

    • PSYCHICKY jsem na 4. léčbu přijela už v pořádku. Už to není neschopnost chápat vlastní fungování mozku, myšlenkové pochody a únava z přemýšlení, jako by se mozek přehřál jako počítač - viz psaní výše. Po dvou letech léčby jsem psychicky naprosto v pořádku. Žádné strachy, "myšlenkové zkraty, bouřky", nic. A jak jsem proto ráda!
  • HORMONÁLNĚ je díkybohu po letošní léčbě také všechno v pořádku - pno roce pauzy jsem po injekcích do uší dostala menzes - vzhledem ke genetickým predispozicím to panu dr. dělalo dost starosti, takže tisíckrát hurá. 
  • MOTORICKY jsem na tom také byla dost dobře.Tentokrát byla tedy léčba zaměřená hlavně na redukci patologických pohybů nohou - o rukách nemluvím, protože moje jemná motorika je od nynějška beze skvrnky. Hned po opichu jsem cítila změnu hybnosti levé ruky, a od té chvíle, od 1.týdne 4. léčby, je všechno tak, jak má být. Jen potřebují ruce cvičit, aby si osvojily pohyby, které jsem předtím zkoušet ani nemohla. Ale vzhledem k tomu, že v jedenácti letech jsem nedokázala hrát na klavír, ruce přestaly poslouchat, a v šestnácti, po léčbě, to už svedu, myslím, že máme vyhráno. 
  • FYZICKY se cítím dobře. Protože na druhé léčbě definitivně zmizely bolestivé spazmy a už se neobjevily, změnu bezprostředně po opichu už tolik nevnímám. Jediné, co se v posledních měsících před poslední léčbou začalo znovu ozývat, byla chodila - "táhly" mě achillovky, byť byly díky léčbě zkrácené už jen minimálně.

    Těm ale budu věnovat i doma zvláštní péči větší než dosud a věřím, že i tohle se poddá - jako by se už zbytek nohou nepoddal, že :-))).

....0pt; background: white;">Z HLEDISKA POHYBOVÉ A CELKOVÉ KAPACITY nějak nevím, na co bych si měla stěžovat. Protože ve škole zvládnu všechno (a z matiky mám dokonce za 2 - měla jsem 4), až na to, že po mně  nepožadují geometrii - ani výpočty, ani nákresy - ne proto, že bych to nespočítala nebo nenamalovala, ale kvůli očím - prostorové i rovinné vidění je na tom prostě trochu hůř, ale zaplať pánbu za dvojku. Pohybově zvládnu všechno, co potřebuju. A protože už na 4. léčbu jsem přišla s tím, že dokážu chodit jako zdravá, byť mi to mozek občas nedovolí přesně, věřím, že mi pomůže dostat se zas o kus dál. Dle mého skromného osobního názoru moje nohy jsou ortopedicky, stejně tak jako ruce i záda a celé tělo, v mezích všeobecné normy.

Neurolog by mě možná nepochválil za to, že jsem se rozhodla dodržet úkol od paní doktorky z letošní léčby: "Soustřeď se stoprocentně na chůzi, teď aspoň rok, a budeš dobrá. Pak už se nebudeš muset soustředit." Možná by řekl, že neurologicky a fyziologicky je to nesmysl a nikdy to nedokážu. Že mi paní doktorka ukládá nemožné a její léčbu nebudu moci skončit, protože bych byla zase horší.

VŠEM TAKOVÝM PRO JISTOTU ODKAZUJI:

Je mi jedno, CO je NEUROLOGICKY SPRÁVNĚ. Můj mozek není možná zdravý, léčba mi ale ukazuje, že některé věci se bez mého vědomí a vlivu obnovují. Nějakou cestou se pohyby  pokazily - a já je teď touto cestou chci napravit. Nezajímá mě, že by to u nás lékaři dělali jinak - je to moje tělo, léčené paní doktorkou. Zbavené deformit, bolestí, spazmů a patologických projevů. Protože tohle nikdo z nich nedokázal, nikdo mi nemůže říkat, jak mám v léčbě pokračovat, protože to ani neví. Nikdo mi nemůže tvrdit, že svůj mozek nenaučím chodit správně. Je to MŮJ mozek a už jsem ho naučila spoustu věcí, jinak bych nebyla taková, jaká jsem.

Věřím, že brzo, BRZO - budu chodit správně automaticky a napořád.

Vím, že budu muset cvičit do konce života, ale jak říká moje paní rehabka: "Jsou lidi, kteří musí cvičit, potřebují to celý život a neví o tom. Ty to víš, musíš cvičit víc, ale to, že to víš, je tvoje výhoda."

Je mi jedno, jakým způsobem paní doktorka dosáhla toho, čeho dosáhla. I kdyby mi píchala do svalu vodu z vodovodu a do šlach guavovou šťávu, nezáleží na tom. Důležité je, že to pomáhá - a JAK.

Je mi jedno, že budu muset cvičit. Tvrdá vojtovka, botulotoxin nebo sádra už to nebude. Musí to být pohyb ... přirozený, ale pravidelný.

Vypůjčím si slova jedné maminky:

V léčbě budu, dokud to bude v mých možnostech, pokračovat, protože po necelých dvou letech léčby nemám příznaky DMO.

Zůstane mi možná ve zprávě jako výchozí stav, to ano. Ale nedokážu vyjádřit, jak jsem šťastná, že zůstane jen v počítačích a kartotékách. A na papíře.

V ČR většina lékařů směřuje pacienty k tomu, aby ŽILI. Říkají jim, když jsou v mém věku: "Žijte, už neřešte cvičení." Jenže tím říkají, abychom žili s postižením, se kterým nic nedokážou udělat. Není to jejich vina, že mnohdy už nevědí. To ne. Ale není to jejich tělo, aby měli právo říct mně nebo komukoli: "Necvič už konečně a žij." Nikdo nemůže vědět, nikdo, kdo nezažil, jestli se člověku s handicapem vůbec žít chce. Já to vím, protože mně se nechtělo.

Díky bohu - dnes už mám naštěstí možnost, aby se mi žít chtělo. Protože jsem zdravá ...


Read more: http://www.dr-eva-therapy.sk/sk/p-vysledky-liecby/petra-f#ixzz2T4k7Qrxg

Veškerá fotodokumentace a další vývoj po letošní léčbě bude uveřejněna na stránkách dr. Evy, tento článek slouží hlavně k doplnění blogu a lepší orientaci v léčbě :)

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře