Vojta, vojta, vojtovka aneb tenké ledy netají

28. únor 2013 | 19.59 |

Tak, a jsme zase zpátky. Po delší pauze opět troška vojtovky, tentokrát trochu hlouběji a psychologicky.

"Matka intuitivně pracuje vždy správně a dítě od milující matky tuto léčbu přijímá."

Nesčetněkrát citovaná věta pana profesora Vojty. Pro dnešní článek si ji vypůjčím i já.

Chápu - li jej správně, chtěl profesor Vojta říci, že vojtovka - jakkoli je ve své fyzioterapeutické, odborné podstatě těžká a za krátký čas nezvládnutelná (bez jakéhokoli skrytého podtextu, naopak s úctou odkazuji na paní Čermákovou: " .... začínáme chápat - lépe,než tenkrát  ... stále předává, učí se, a učí i ostatní, myslet a zpracovat to, co je pro rehabilitaci podstatné, ale mnohým stále ještě velmi vzdálené ..." ) - navzdory vysoké náročnosti může být prováděna správně, je - li správně indikována - a v okamžiku lásky je dítětem přijímána, aniž by na něm - protože cvičení je často dost nepříjemné - zanechala nějaké trvalé negativní následky.

Vojtovka věří v pouto matky a dítěte. Co se však stane v okamžiku, kdy na místo matky nastoupí někdo jiný? 

Na tuto otázku dost složitě hledám odpověď. Ne snad proto, že bych ji neznala, nerada bych ale navodila pocit, že za všech okolností je úplně jedno, kdo s vámi vojtovku cvičí, takže jsou slova Prof. Vojty v jistém smyslu pro nás, přízemní lidi, bezpředmětná. - Nejsou. Vojtovka, ale ta cílená, musí být prováděna opakovaně. Několikrát denně, případně denně. A tu se může dostat do paralel, kdy  je cvičení fyzicky náročné pro oba - rodiče i dítě, a navíc po relativně dlouhé době bez jim viditelného účinku. V tu chvíli negativní energie kumuluje a mezi oněmi dvěma lidmi může vznikat napětí, které by mohlo vyvolat intoleranci dítěte. I to se může stát. Při nedůvěře a špatném psychickém rozpoložení prostě člověk správně nezacvičí, nezacvičí a nezacvičí tak, jako když je situace opačná.

Protože se mnou máma cvičit nemohla, převzal tuto fukci po čase, kdy se (pokud jsem byla cvičená) střídali různí členové rodiny, táta. Bylo mi v té době zhruba třináct a moje prv(ot)ní reakce byla: "Ježišmarjá, ale já musím být při cvičení skoro úplně slečená!". A právě v tuhle chvíli mi subjektivně, zpětně vzato, Vojtova slova dávají smysl. Byť jsem byla ze začátku praštěná puberťačka, táta byl a je můj rodič, a tuhle "potíž" jsem nakonec rychle přestála.

Dnes spíš roky, kdy se mnou táta cvičil, beru jako plus. Nechci tím říct, že každému, kdo se hádá s rodičem, doporučuju cvičit vojtovku, aby je fyzický kontakt donutil přistupovat k sobě jinak, to ne.

Ale když už nám bylo "uloženo" vojtit, beru si z toho to pozitivní. A v tomhle směru mi vojtovka hodně pomohla. Protože cvičit se prostě musí, neměla jsem moc příležitostí trucovat - a že těch nutkání bylo!

Mé skromné doporučení: Jste - li rodič cvičící s dospívajícím (14 a výš) potomkem, nervěte vojtovku za každou cenu i tehdy, kdy se to fakt nehodí

....pismenkuje.cz/FCKeditor2/editor/images/smiley/msn/embaressed_smile.gif">. Pro mě bylo vždycky důležité, abychom šli cvičit a měli mezi sebou jasno, abychom se nehádali nebo já necítila kvůli něčemu pocit viny - i kdyby se jednalo o malichernost. A opačná strana mince - ledový klid rodiče, který se nechce hádat, a tak se drží, ale vztek nebo výtka je z něj cítit stejně, protože se cítí nedoceněn - tady vždycky Vojtovi děkuju, protože po docvičení u mě dost často bez mého přičinění dochází ke kumulaci pozitivních emocí vůči rodiči, který si právě trhá šlachy, aby zachránil ty mé - a nemusí to mít racionální zdůvodnění, to nemají žádné podvědomé emoce.

(Doufám, že tenhle článek nečte naštvané dítě a nevyužije ho v monologu "mami, přečti si tohle, vidíš, nemůžem jít cvičit, dokud se budeš zlobit kvůli tý bajli z matiky - nefungovalo by to!".)

A jak se má situace dnes?

Jestli něco funguje jako katalyzátor "procesu usmíření" potom, co já si usmyslím další dle rodiče nemožnou věc a nebo si neusmyslím nic a prostě "jen" opět zapomenu ráno zamknout branku ("Nenecháváš tam kurňa sebe, ale mě,a mě by moh narozdíl od tebe někdo chtít ukrást, sakra."), je to vojtovka. Jasně že bych někdy byla nejraději, kdybych ji už cvičit nemusela vůbec, přestože mi tak pomáhá a psychické potíže, krom vzteku na fyzickou závislost, mi nečiní, ale ten konec se zdárně blíží ...

Ne, není to procházka růžovým sadem. I cvičení s rodičem má svoje úskalí, fáze, kdy by člověk nejraději utekl někam daleko, sám, a ono to nejde, sakra, nejde, a just musí zůstat doma a cvičit. Ale dá se to zvládnout. Dá se to, dá se to, dá ... jen ta láska - a hlavně důvěra, o níž nejen Vojta mluvil - je tady nezbytná. A není radno to přecházet a cvičit přes odpor, to můžu potvrdit z vlastní zkušenosti.

Držte se!!! A Vám, pane profesore, paní rehabky, ještě jednou ... děkuju. A mám Vás ráda. Moc!

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře