:-))

15. leden 2013 | 20.00 |

Měli jsme dnes, a momentálně ještě 40 minut budeme mít, 15. leden 2013.

Zdravím Vás, vážení a milí! Dlužím Vám své díky, a tak Vám, když už nemám, kterou diagnozu bych napsala, aspoň pošlu tenhle "seznam". Patnáctipoložkový, to jako díky za každý den roku 2013.

Ten totiž byl od samého počátku rokem, v němž jsem se i já cítila zdravá. Během roku 2012 jsem se učila se svou novou entitou, psychikou i tělem, nejen žít, ale také fungovat. Považuji ho proto spíš za "přestupný" rok, za rok, který spíš než charakter tří set pětašedesáti dní měl povahu nějaké zkoušky. Ne že by někdo zkoušel mě. Já sama jsem poznávala své hranice. Mantinely se posunuly o tisíce světelných chvil dál.

Mé patnáctero k dnešnímu dni, tj. 15.1.2013:

O Vánocích 2012 jsem poprvé v životě mohla celý Štědrý večer u stromečku klečet. Nohy mě nebolely, nepadala jsem. Vteřiny jsem před léčbou zvládla, klečet nebo stát na místě několik minut, natož pak hodin bez opory jsem nedokázala. Pro představu, bylo to jako únava po několikahodinovém pochodu a bolest zraněných kolen zároveň.
Všechny dárky jsem (si) rozbalila i zabalila poprvé sama, nikdo mi nemusel pomáhat a nebyla jsem přitom okolí nebezpečná, ruce mi nestřílely do stran.
Na Silvestra jsem dokázala stát bez držení a přiťuknout si skleničkou, přestože jsem ji držela v levé ruce. Před rokem hrozilo, že široké okolí dostane spršku i za podmínky, že budu sklenici držet pravou.
Umím chodit sama, když je tma. Získala jsem prostorové "cítění", dokážu zpomalit, soustředit se, nezahučet do jámy, kterých máme na zahradě dost. Už nepadám ze schodů střemhlav, když v noci nechci světlem nikoho vzbudit.
Před dvěma lety (tj. v zimě 2010/11) dotyčná, tehdy ještě s DMO, byla - li nucena se přepravit po nohou, padala při námraze nebo jen sněhu na hubu, neschopna se zvednout.
Cca půl roku po začátku léčby (tj. v zimě 2011/12) dotyčná, v té době diagnozou již pouze slabý diparetický syndrom, sice stále padá na hubu, ne však proto, že by se stále nemohla hnout, nýbrž z toho důvodu, že už jí nikdo, ani vlastní otec, nevěří, že by jí něco bylo, a tedy je neochotou rodiče nucena chodit pěšky v jakoukoli aspoň trochu přijatelnou roční dobu (výjimkou je ledovka a mráz).
Rok a půl po léčbě (tj. v zimě 2012/13) dotyčná, toho času nosící hovorový fyzioterapeutický štítek CPR (centrální porucha rovnováhy) a nic jiného, zdolává den co den nejméně 1,5 km cestu do školy a zpět. Její více než dobrý stav vyústil v leckdy až agresivní neochotu rodiče, následkem kteréhožto faktu pacientka chodí všude pěšky přesto, že mrzne až praští a gymnastické primánky dělají na zledovatělé ploše před školou provazy nesouvisející s jejich zaměřením či momentální potřebou pohybu. Nepadá již na hubu, nýbrž na prdel, což poukazuje na zlepšení držení těla a automatických reakcí.
Z psychologického pohledu lze konstatovat, že zatímco se pacientka už víc než rok a půl motá v cyklické depresi, neschopna z ní vyjít - v zimě proto, že se bojí, jak si zase namlátí, v jiných časech pak, neboť léčí modřiny a zahání sněhové a ledové obsese uprostřed června, nemluvě o kompulzivním nošení zimních ortopedických bot uprostřed srpna -, rodiči evidentně léčba prospív.

..

.... Více se směje (zejména pak vidí - li dceru, po pás zabořenou do závěje), upravil se mu spánkový režim (nevstává už v půl osmé, nýbrž po poledni). V rámci mezilidských vztahů dá se říci, že vztah mezi dcerou a otcem byl díky léčbě zcela vymezen
Ilustrace:
PŘED LÉČBOU: "Tati, zítra mám školu od půl osmý. A hrozně to tam klouže." "Jojo, jasně, odvezu tě, vzbuď si mě!"
PO ROCE A PŮL: "Tati, zítra mám školu od půl osmý - " Otec (vítězoslavně): "A HROZNĚ TO TAM KLOUŽE! A JÁ SI BUDU SPÁT A TY TAM PŮJDEŠ, HA HA HA!"
Mé vysokoškolské záměry byly všestranně schváleny, oproti minulým rokům odborníci, kteří mě sledují, nevidí jedinou překážku na cestě, kterou jsem si zvolila. Je to pro mě obzvlášť důležité, protože vím, že jejich pohledy byly a jsou založeny na zkušenostech. Kdyby mi paní rehabka řekla "Nechoď tam, nezvládneš to, skončíš pak na vozíku a bude tě to bolet, stojí ti to za to?", asi bych si to opravdu rozmyslela. Ale ona byla nadšená a já jsem tak šťastná, že mám ve své cestě jasněji.
Fyzio: "Tak tys chtěla cvičit?"
Já: "Jo..."
"Hm, a co?"
"To snad poznáš, ne?"
"Hele, vždyť ti nic není, držíš se dobře."
"Jo, ale co záda, tuhnou..."
"No to každýmu. Koukni, já tady mám seriózní práci, to, co po mně chceš, je jako kdyby Sáblíková žádala, ať ji naučej bruslit. Nemůžu s tebou cvičit jen proto, že ti kdysi za jeskynních časů něco bylo, to bysme taky všichni mohli říct, že jsme se narodili bez krystalický inteligence, jakou máme teďka, a odstěhovat se do kojeňáku. Ale tak jo, kouknu na tebe. Nestojim o smrt rukou hypermobilní osoby, který je uplně jedno, že jí chybí kus mozku."
Díky paní doktorce se zmírňuje moje dyskalkulie. Z matematiky mám poprvé bez jakýchkoli velkých potíží, poprvé na vyšším stupni, 2-3. Moje vnímání "nestávkuje", vidím čísla správně, čtu je rychleji, počítám rychleji, představuji si věci lépe. Je to, jako by z vás někdo sundal okovy, nebo vás přestala bolet hlava po migréně. Bez legrace, bez přehánění.
Celou zimu chodím v punčochách, ne v džínech. To aby moje nohy vynikly. Já to chci!, co se to děje? :-)
Paní rehabka uznala, že se v mozku něco děje. Že prý tomu nevěřila a nedokáže to pochopit, ale je bezesporu vidět, že se tam nejen NĚCO děje, ale že se mozek UZDRAVUJE. Tělo se uzdravuje, reakce se mění, lepší, fixují. Že by to neuměla popsat, ale je to tak.
Jsem naprosto šťastná, přestože mě děsí přízrak fyziky.
Za cca tři měsíce už budu na další léčbě!
A poslední, překvapení, si nechám až po ní. O to nesmíte přijít.

Ještě jednou, díky Vám všem. Změnili jste mi život, a ty změny jej ovlivňují denně znovu a znovu. Tohle už není něco, co bych mohla napsat paní doktorce do mailu. Ona to ví, čekala na to, věděla, že přijde doba, kdy i já poznám, že důvod, PROČ léčí, není estetický, diagnostický. Ne, ne! Důvodem, proč je přísná, proč podmínkou léčby je soustavná rehabilitace, není to, že by sama neúčinkovala. Ne. Léčba paní doktorky není hračka, není to rozmar, je to CESTA. Větší a lepší cesta než operace, protože má perspektivu a je paralelní. Nefixuje vás a nenutí, abyste se věnovali pouze tělu, ne! Vyvíjí se s vámi.

O tom už brzy ....

Je zima, mráz,a já nemám spazmy. Ani jednou jsem je neměla. POPRVÉ. (Totiž bod 14.)
A tak jsem svobodná, osvobozená. Pocit k nezaplacení. (Bod 15.)

A víte co?

D Ě K U J U !!!!!!!!!!!!!

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře