Je na svém místě, co tolik chybělo (doslov)

21. listopad 2012 | 20.04 |

Vážená paní doktorko Augustínová,

už je to víc než tři měsíce, jsou to skoro čtyři, od chvíle, kdy jsme se viděly prozatím naposledy. Už odškrtávám dny do příští léčby a zároveň každým dnem děkuji Bohu za zázrak, jehož mě učinil nejen svědkem. Snad by bylo příhodnější napsat každé ráno. ... Rána jsem nikdy neměla ráda. Znamenala pro mě šestnáct let procitnutí s vědomím, že přes noc fyzická bolest nezmizela a mříže žaláře, kterým mi bylo vlastní tělo, přinejlepším nepovolily.

Nástin patosu v úvodu článku jsem nechala záměrně.

Vy víte, jak velká fyzická síla a dovednost je potřeba ke správnému ovládání těla. Víte, kudy vedou nervové dráhy, víte, který pohyb je realizován jakým způsobem, za pomoci jakých svalů ...

Většina z nás to neví. Většina z nás netuší, že vzpřímení páteře nemají na starosti primárně ty svaly, které vidíme na první pohled, a diparetik si většinou nezdůvodní, že neumí chodit pomalu nejen kvůli spazmům, ale i proto, že stání, které má k pomalé chůzi blíž, je mnohem náročnější než chůze sama.

Mohla jsem se před léčbou snažit jak jsem chtěla, mohla jsem rozcvičovat prsty, ale na pohled to vidět nebylo. Pohybový vzorec byl stále stejný, funkční chyba nezmizela - jen já jsem se naučila využít aspoň ty fragmenty pohybu, které mi zůstaly zachovány. Posunout jsem se ale nemohla. Ve skutečnosti ne.

Teď je to necelý rok a půl od začátku Vaší léčby, a já nejen že nemám viditelnou vadu, ale mám dokonce tělo, které funguje.

Vzpomínám na dny před léčbou.

A už je ani nedokážu popsat. A nejspíš ani nechci. Nechci se rozepisovat o ranních bolestech chodidel, o křečích, které nepřestávaly, jen někdy zmizely a v nové vlně se vrátily. O rukou, které se třásly. A nechci psát ani o tom, jak těžké to je, žít, být šťastný a přitom se muset porovnat s fyzickým handicapem. Nechci už psát o tom, jaká bezmoc čtrnáctiletou holku pohltí, když se dívá na lidi kolem sebe a neví, hlava jí nebere, proč holky dokážou chodit se špičkama od sebe, na patách, se zdviženou hlavou, a.... ona ne. Nechci ani myslet na to, o co všechno byl můj pohled na okolí a do budoucna jiný než pohled šestnáctiletý. Ale ještě na chvíli musím. Ne, nechci se litovat, už je to za mnou (a ani dřív bych nechtěla).

Ale musím to napsat. Když vím, že už nikdy nebudu brečet celý dny a noci kvůli tomu, že učitelovic dcerka je rovná a pružná a blonďatá a umí běhat a je zdravá a ... a já ne a tak nemůžu představovat žádnou konkurenci. Když vím, že už nikdy nebudu koukat na Jíťu, která se vlní v rytmu tanga, a přemýšlet, jak to proboha dělá ... protože už to umím taky, už vím, jak se to dělá!!! Když vím, že už NIKDY, NIKDY, NIKDY .... mě obrna nedožene.

Nedožene.

Neshodí.

Nezlomí.

Neznejistí.

Nezabolí.

Nepřeválcuje.

Nemůže. Už tu není.

Co není, může být. Ale já ji zpátky nepustím.

stojpredlecbou

 Roky před léčbou ....

korcule

 A 9 měsíců po jejím začátku.

....

A víc už opravdu nic.

Už je to pár dní. A právě 6, kterých jsem si jistá.

15.11.2012, rok a půl po začátku léčby, můžu oficiálně napsat, vyhlásit, vykřičet:

VYHRÁLY JSME!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Ještě jednou.

DÍKY VÁM ........................

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře