Rozhodnutí

14. září 2012 | 20.07 |
› 

Zítra ve dvanáct hodin to bude přesně rok a čtvrt od chvíle, kdy jsem poznala paní doktorku Evu.

Bylo mi dvanáct, když jsem začala psát blog.

Zítra je patnáctého.

Už je to patnáct měsíců od mého příletu do Egypta.

....

Už nad tím vším přemýšlím nějakou dobu, prakticky od návratu z třetí léčby mi to nedá spát. Ten obrovský posun. To všechno, co se za posledních patnáct měsíců stalo. Přemýšlím nad tím, vzpomínám na patnáct let života s dětskou mozkovou obrnou. A cítím, že je to za mnou. Že jedna velká kapitola mého života se pomalu chýlí ke konci a já musím udělat něco, bez čeho by se nikdy úplně neuzavřela.

Doufám, že většina z Vás pochopí, proč k dnešnímu dni ukončuji aktualizaci blogu. ...

....

Na internet jsem začala psát ve dvanácti. O vojtovce, o pocitech, o tom, jaké to je, mít dětskou mozkovou obrnu. Psaní mi pomáhalo - i když to vidím až zpětně, bylo potřeba, abych si tím stádiem sebepřijetí prošla. Abych pochopila tu bolest, která život s "postižením" provází, ale abych dokázala vidět i to dobré, co jde ruku v ruce se vším, ať už je to cokoli. Pochopila jsem, že je to level, a dokud jím neprojdete, nepřijde další.

Vždycky jsem se hodně zajímala o medicínu, takže jsem měla pocit, že to, jak se do detailu rozebírám, souvisí spíš s akademickým zájem. Bylo tomu však tak jen zčásti. Zkoumala jsem hlavně sebe a potřebovala jsem se vyrovnat se skutečností. Blog byl pro mě místem, kde jsem si rovnala myšlenky v důležitých okamžicích, vypisovala svoje pocity a zodpovídala otázky spousty lidí, kteří se nemohou vcítit a tedy vědět, jaké TO je.

A poslední dobou mě blog začal svazovat. Nespravila bych to, kdybych si dala pauzu, protože mě svazovala minulost. Když chcete jít dopředu, necouváte každé dvě minuty o krok. Nelituju toho, že jsem začala psát na internet, právě naopak. Bez blogu bych nikdy nepoznala Vás všechny. Nepoznala bych jiné osudy, nepotkala bych je na ulici běžně, a nedostala bych se do Egypta k paní doktorce. Blog měl svůj smysl a doufám, že ho mělo i moje psaní.

Ale já už Vám nemám co předat. Snad vyjma zkušeností s léčbou paní doktorky Augustínové, v jejichž dokumentaci budu samozřejmě poctivě pokračovat. Bylo tu psáno o vojtovce, o DMO, o diparéze, o problémech i radostech s nimi .... a teď, když už nejsem slušná DMO :), o tom nemůžu psát. Dokázala bych to, ale tady na blogu už nemám proč. Jedna velká Kapitola skončila.

Nikdy na těch patnáct let s DMO nezapomenu. Budu si to vždycky pamatovat a vážit si toho, že si mě Bůh vybral a dal mi právě tuhle školu. Protože disabilita je tou nejlepší školou, kterou můžete dostat, i když bych ji nikomu nepřála. Nezapomenu na hodiny cvičení, operace, na vynikající lékařský tým, který o mě pečoval a stále ještě mě kontroluje. Nezapomenu na to, jak velkou Naději do mě asi musel tam někdo Nahoře vložit, když jsem tu zůstala.

.... Nezapomněla jsem ani na bolest, ať už fyzickou nebo duševní.

Ani na mámu jsem nezapomněla. I když si ji nepamatuju, mám ji v sobě. Nezapomenu na kus cesty, který se mnou ušel táta, i když dneska už mě za ruku nedrží. Nezapomenu na nic z toho.

Teď ale odejdu a přenechám místo jiným. Je spousta dalších, a možná se teprve narodí, kteří mohou to, o co jsem se pokoušela já, vystihnout ještě lépe.

Neodejdu úplně! Budu tady stále, pro Vás, kteří budete potřebovat pomoci - stačí napsat komentář na blog, do návštěvní knihy nebo na mail .

A protože ani psaní nechci odsunout a vím, že spousta věcí tady na blogu řečená nebyla, buď proto, že mě nenapadly, potřebovaly uzrát, anebo se prostě na internet nehodí, a protože vím, že spoustě lidem psaní o léčbě paní doktorky Augustínové nebo o pocitech, které eliminuje, aktivuje a mění, pomohlo k pochopení jiných, nepřestanu psát. Jsem ale po třetí ambulantní léčbě fyzicky téměř zdravá a věci psychického rázu zveřejňovat ještě nechci. Není jich málo a nejsou tu všechny, a až a jestli vůbec přijde čas, všechny budou, i s těmi fyzickými, v knížce. I když už nikomu skrz blog do svého života nahlédnout v podstatě nedám, může to přijít v jiné formě ... ta ale potřebuje ještě čas. Nebojte se, bude. Cítím tu povinnost vůči mámě. Jí, její památce, musím ještě jednou všechno povědět, ale už ne tady na blogu. Až jindy a jinde.

Pravidelně aktualizovaná bude stránka paní doktorky Augustínové, kde najdete všechny texty, které byly od začátku léčby o jejím průběhu napsány. Slibuju, že tam nic nebude chybět, protože vím, jak obrovská pomoc to může být. Děkuju Vám za ty ohlasy. Kéž by tohle psaní otevřelo dveře ambulance dalším!

....

Děkuju panu profesoru Vojtovi, jehož terapie mě přivedla na cestu hledání, kudy dál a kudy z obrny ven.

Děkuju fyzioterapeutce M.K., jejíž pomocná ruka s vojtovkou je tu vždycky, když potřebuju.

Děkuju panu docentu Maříkovi, který mě naučil chodit i s diparézou, balit na diparetický nohy kluky a chodit tak, aby mě to nebolelo často, dokud nepřišla paní doktorka Augustínová, které děkuju rovněž, a nedala obrně sbohem! Právě tihle dva mě tlačí dopředu. Zvlášť panu Maříkovi vyseknu poklonu, protože je v tak specifickém oboru, jakým je ortopedie, neuvěřitelně svůj a člověčí.

Děkuju paní doktorce Jarmile Palečkové, paní doktorce Věře Masaříkové a kolektivu nemocnice u Apolináře, který před více než sedmnácti lety ten stěžejní zápas hrál se mnou i s mamkou.

....

Děkuju Vám všem. Za všechno. Za pomoc, slovní, duševní, materiální i finanční. Za podporu. Za pomocnou ruku. Na Vás nezapomenu. A vy to víte, že blog není všechno.

Uvidíme se, nebojte! Tady mě najdete vždycky. ....

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře