5.a 6.týden po příletu (23.8 - 8.9.)

30. srpen 2012 | 20.09 |

Je 25.8. První měsíc po návratu domů končí, začíná druhý, a já jsem na jeho začátku, 23.8.2012, vylezla na Ostrý (na Malý i Velký) (Fotky budou snad na stránce dr.Evy už brzo.). Sice jsem přitom měla jako oporu dřevěnou berličku :), ale co je hlavní: VŮBEC mě NEBOLELY nohy. Dřív mě, když jsem se hýbala/šla déle než půl hodiny, začala bolet chodidla, "táhly" mě zkrácené šlachy. Ještě před třetí léčbou. No a před rokem jsem sice měla po první léčbě, ale takovou cestu bych nezvládla bez vyčerpání ani s oboustrannými podpěrami. Myslím, že se zlepšilo i dýchání, protože mě před třetí léčbou při delší chůzi strašně bolestivě "píchalo v boku". Teď ani chviličku!

 A teď pár dalších nových schopností a změn, kterých jsem si v tomto období všimla:

1) Když vidím někde úhel, poznám ho. Nedokázala jsem nikdy pochopit rozdíl mezi kolmicí, úhlem .... strašně jsem se snažila, ale nešlo to. Neviděla jsem NIC.

2) Rozumím matematice!!! Ne samozřejmě všemu a hned, ale rozumím, chápu principy a "beru je". Já jsem v minulých školních letech měla ze 70 % období, kdy jsem matematiku vůbec nebrala. Maximálně jsem se soustředila, ale někdy se mi prostě nepodařilo prolomit tu slepou zeď mezi mnou a pochopením. To, co všichni ostatní pochopili za půl hodiny, mně trvalo pochopit třikrát tak dlouho. Nešlo o slova, kterými se mi to někdo pokoušel vysvětlit, nešlo o obtížnost látky. To nebylo to hlavní. Já jsem si musela něco opakovat tisíckrát, než jsem tomu porozuměla. Roli hrála dokonce i intonace, síla hlasu nebo to, jestli jsem s tím, kdo mi látku vysvětloval, držela oční kontakt. Pokud ano, neměla jsem šanci pochopit. Byly hodiny, kdy jsem vůbec netušila, o čem profesorka mluví, přestože jsem si zapisovala a "dávala pozor". Moje mozková kapacita dlouhodobě byla schopná stačit jen sčítání a odčítání, nic víc.

3) V průběhu druhého měsíce po příletu z třetí léčby domů došlo k pokroku v hrubé i jemné motorice. Není jednorázový, každým dnem se promítá do větší oblasti toho, co dělám. Předtím, než se dostavil, jsem musela, když jsem něco dělala rukama, každou věc mít promyšlenou. Uvedu příklad: před léčbou, když jsem chtěla například psát, jsem musela nejdřív svůj vlastní mozek vůlí upozornit na to, že TEĎ bude potřeba hýbat s RUKAMA. A další fází bylo, že jsem každý jednotlivý pohyb musela CHTÍT já sama a musela jsem vědět, KAM do hlavy tu informaci poslat. Před třetí léčbou už nebylo potřeba kontrolovat každý pohyb zvlášť a nebylo vidět, že je něco v motorice špatně, ale ruce jako by fungovaly odděleně od mozkových automatizmů.

Paní doktorce se podařilo léčbou odstranit tu hráz, která neumožňovala, aby se vzorce jemné a hrubé motoriky zapsaly do podvědomí, do automatismů...

Před třetí léčbou jsem však měla stále ještě problém s tím, že i když mě třeba ruce poslouchaly a já jsem dokázala učesat se, obsloužit se, obléct ...., vždycky, když jsem něco chtěla udělat, musela jsem se pekelně soustředit a vlastnímu mozku říct: "Tak a TEĎ se budou ruce hýbat tak, jak se hýbou, když potřebuju, aby mě oblékly. Použijí TUHLE soustavu pohybů". Tenhle problém jsem prozměnu neměla s nohama. Ty věděly samy, co dělat, protože dokázaly chodit a běhat, i když špatně a musela jsem je do pohybu nutit.

4) Do levé ruky se čas od času vrací třes, který tam od první léčby nebyl, ale není tam stále a když se objeví, přičítám to spíš tomu, že ruku nutím, aby fungovala i ve složitějších věcech (např.rýsování), takže se občas ještě "zasekne". Hlavní ale je, že funguje stále líp, a i když je třeba ji stále "zametat", mozek si k ruce už našel cestičku - a tak nějak cítím, že nezmizí.

CELKOVÉ ZHODNOCENÍ STAVU PÁTÝ A ŠESTÝ TÝDEN PO PŘÍLETU Z TŘETÍ LÉČBY DOMŮ:

Shrnula bych to do jedné věty: Mám se dobře. A když já říkám dobře, tak to už je něco, protože nejsem typ člověka, který by "dobře" chápal jako "dobře v mezích možností". U mě totiž žádné meze nejsou! Psychicky se každým dnem stále víc přibližuju ostatním. Myšlenkově jsem tu a tam ve fungování někde úplně jinde, ale důležité je, že se hlava v podstatě "sama opravuje". Já už nemusím zasahovat vědomě do toho, jak věci vnímám, protože léčba to dělá za mě - no léčí, vylepšuje, stimuluje, pomáhá a vede tím správným směrem, co víc říct :). Nemá smysl pitvat každé slovo a každý pohyb, to jsem dělala celý minulý rok, protože jsem chtěla popsat všechno nové, co mi léčba přinesla. Ale teď, pokud se neobjeví nějaká nová závratná schopnost, kterou jsem dřív neměla, to dělat nemusím a ani nemůžu. Koho by zajímaly myšlenkové pochody obyčejné puberťačky, kterou teď už jsem :).

Ráda se podělím o úspěchy z léčby, fandím ostatním, cvičím, hýbu se, chci se zlepšit ... ale už ne v rámci DMO. Pro mě jsou dneska, po roce léčby, nějaké lékařské kontroly, diagnozy, zprávy nebo prognozy nepodstatné. Nejen proto, že DNES, teď a tady ŽIJU, a nežiju z tohohle. Není to jen psychický posun nebo jiný pohled na věc. Nežiju v rámci a mezích DMO, protože já už nemám obrnu. Ano, nějaká porucha stále ještě přetrvává a ve zprávě mi DMO asi zůstane, protože je to VÝCHOZÍ stav, ale mně to nevadí.

Ono je straaaašně těžké vymanit se z toho pod/vědomí, že máte DMO, tohle můžete, tohle ne, tohle byste neměli ... a mně to trvalo celou dobu od začátku léčby, přičemž já jsem si MUSELA přiznat, že mám DMO, že jsem fyzicky nepoužitelná tehdy a tehdy, že něco prostě nezvládnu, ani kdybych se po ... . Musela jsem si to přiznat, protože kdybych si to nepřiznala, tak by mě nic nedonutilo tu skutečnost změnit. A teď, když už tedy UMÍM přiznat si, jak na tom jsem, tak můžu říct jen:

"Jsem zdravá. Někdy mě tělo trošku zlobí, ale to nic není, to bude v dubnu lepší. A bylo to mnohem, mnohem, mnohem horší."

Jsem čím dál blíž k tomu dni D. Věřím tomu. Vím to.

Ale teď ... vzhůru na cvičící stůl a hurá pro krátkou sukni - foto bude vzápětí také, doufejme :).


Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře