K zamyšlení

14. srpen 2012 | 20.11 |

Není dne, kdy bych si nevzpomněla na Egypt, léčbu a paní doktorku. Ta je se mnou všude, ve všem, co chci, za vším, co dělám. Mám vlastní hlavu, vlastní přání, ale mám to všechno díky ní. Já jsem před léčbou vůbec nebyla taková jako dneska.

Byla jsem se na chvíli podívat na RHB pobytu, kam jsem od svých devíti let každoročně jezdila a byla tam osmkrát. Já to tam miluju. Jsou tam úžasní lidé, je tam "to nejlepší z vojtovky", celý program vedou paní rehabky, které tady v podstatě vojtovku drží - tu špičkovou vojtovku. Vždycky jsem se tam strašně těšila, protože krom cvičení se tam probírala i spousta dalších věcí, lidé si tam vzájemně dodávají energii, pomáhají si a snaží se najít tu nejlepší cestu dál. Ne makat do úmoru, ale prostě ... vedle toho i žít.

Já jsem byla vlastně až do doby, než jsem začala jezdit k paní doktorce, myšlenkově orientovaná hodně na svůj zdravotní stav. Nejen na něj, zajímala mě vojtovka, medicína, tak jako dneska jsem ji už tehdy chtěla studovat. Jenže tam neustále byla potřeba řešit a hledat, jak by se nohy daly zlepšit. Kdybych měla tehdy příležitost, cvičím šestkrát denně, ale ... neměla jsem. A všichni do mě, v dobrém, hučeli, abych ŽILA a neřešila to, co stejně nezměním a co mohlo být horší.

Jenže ono se to nakonec změnilo. Díky léčbě paní doktorky jsem se zlepšila, chodím líp, cítím se úžasně, mozek se neuvěřitelně nastartoval a já můžu plně využívat to, co mi bylo dáno Bohem ... svůj potenciál. Už s ním dokážu pracovat. Můžu dělat, co chci, co jsem si vždycky přála. Můžu tancovat, můžu se učit spoustu jazyků, protože mi to nezabere tolik času jako dřív, můžu se připravovat na VŠ, na kterou chci, protože jsem se díky léčbě zlepšila i psychicky. Díky léčbě jsem taková, jaká jsem kdysi byla, tedy začínám být a je to na vidět na těch důležitých věcech - na studiu, na ... na všem. Na pohledu na život. Nezaobírám se jen a jen světem, v němž hraje hlavní roli DMO.

Spousta lidí má pocit, že to s cvičením přeháním, že by mi mohlo stačit, jaká jsem díky léčbě teď, že bych tam jezdit nemusela, nic by mi neuteklo. Že bych měla být ráda, jaká jsem teď.

Vím o několika lidech od paní doktorky, kteří léčbu skončili, i když ještě nebyli úplně dobří, protože jim stačil ten pokrok, kterého dosáhli. Říkala, že má i z toho radost, protože vidí, že už jsou v životě šťastní sami se sebou. Že jim pomohla ŽÍT.

Ale já to tak nemám. I já žiju, ano, a žiju po dlouhých letech zásluhou obrovské pomoci paní doktorky šťastná a cílevědomá, téměř zdravá ... ale já chci víc. Chci obrnu porazit úplně. Kdyby mi paní doktorka na letošní léčbě řekla "viac už urobiť nedokážem" (a že vím, že by to řekla, kdyby to bylo potřeba), tak bych terapii skončila a byla vděčná za to, kam mě posunula.

Ale ona to neřekla. Ona mi na první léčbě slíbila bez mrknutí oka, že budu za dva roky v pohodě a za tři bychom, půjde - li to podle jejího plánu, mohly léčbu úspěšně ukončit.

Občas se cítím trapně ve společnosti ostatních, když sedím v čekárně u rehabky, u ortopeda, u neuroložky... a lidé kolem jsou na tom ne stokrát jako před léčbou, ale tisíckrát hůř než já. Mám pocit, že se zabývám nicotnostmi. Ale pak si vždycky musím znovu připomenout, že i já jsem bývala DMOčka, které nikdo nemohl lékařskou péči upřít. A to, že jsem treď o kus lepší, není důvod k tomu, abych odešla z bojiště ... protože já chci DOBOJOVAT.

Pláču tady lítostí, když to píšu, protože bych moc přála ostatním, aby se na léčbu k paní doktorce dostali a mohli také využít svůj potenciál, který mnohdy disabilita utlačuje. A taky radostí a vděčností, že mně se té možnosti dostalo. Jsem moc ráda, že jsem poznala paní doktorku, že ji mám po svém boku a nikdy, nikdy nebudu proti DMO bojovat sama. Že díky ní vím, že vyhraju - a díky ní vůbec vyhrávám!!!!

Prý nežiju normální život. Prý moc cvičím a už bych nemusela. S tou první větou nesouhlasím. Já žiju život, o kterém se mi nikdy ani nesnilo. Jsem šťastná, jsem na světě ráda,mám svoje plány, dokážu chtít a bojovat. To bych před rokem napsat nemohla.

Ještě jednou, paní doktorko: DĚKUJU VÁM!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! A těším se příště ....

sesaxankou

 Ještě jednou děkuju všem lidem, kteří mi pomohli dostat se na první, druhou i třetí léčbu. Znamená to pro mě moc - znamená to pro mě minulost, přítomnost i budoucnost.


Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2014 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře