První měsíc po léčbě a ještě něco víc

16. srpen 2012 | 20.13 |

Druhý týden po příletu domů (1.8. - 8.8.)

Od začátku léčby vůbec nemám potřebu chodit za ruku. Předtím jsem sice zvládla jít sama, ale musela jsem se do toho nutit a lepší byla opora. Teď už ale chodím s přehledem a bez jakýchkoli problémů sama, ani psychicky nepotřebuju oporu, a to kdekoli, i na neznámém místě.(Navždycky si asi budu pamatovat den 4.8.2012, protože jsem pobíhala za jízdy v chodbičce vlaku s batohem na zádech, dokonce jsem probíhala i vagony - ne snad že by to k něčemu bylo a já stihla ty dveře otevřít včas, nicméně už ten fakt, že jsem se dokázala vůbec pohnout - podotýkám, že to nebyl český vlak - je sám o sobě důkazem úspěchu.)

Od začátku domácí léčby, tzn. prakticky 1. den druhého týdne po návratu, lépe vidím na dálku. Čtu písmena z velké dálky lépe (třeba na ceduli cestou v autě, už nemusím být těsně u ní, abych přečetla nápis). Brýle jsem raději odložila, protože se mi na dálku lépe kouká bez nich.

Ještě před třetí léčbou jsem měla nohy "vevnitř ledové". I na dotek byly studené a v tenzi. Mám od začátku domácí léčby pocit, jako by se zvýšila celková vnitřní horkost. Nohy jsou teplé, volné, bez napětí.

Ruce se mi zdají nějaké šikovnější. Automaticky si "pomáhají navzájem" - jedna je pomocná, druhá hlavní, ale ani jedna není dominantní nebo horší. Přibyly takové ty pohyby, jako když chci třeba něco automaticky přidržet, chytit, ruce spolu spolupracují - nic z toho dřív nedělaly automaticky a nebylo to pro mě tedy přirozené.

Třetí týden po příletu (9.8. - 16.8.)

Od návratu z Egypta jsem přibrala a ještě víc se vytáhla. Pohyb je takový vláčnější, možná je to nesmysl, ale hýbe se mi o dost líp teď, když "jsou mi vidět svaly". Dost jsem zpomalila tempo, hlavně nohy se osvalily, ale i ruce - nejsem tak straaaašně vyčerpaná i třeba jen z pouhého zvednutí ruky, což jsem dřív byla - druhá léčba mě sice nastartovala, ale mezi ní a třetí léčbou jsem zhubla a spasticita přešla spíš v hypotonii. Teď je celé tělo takové jistější, záda se drží sama - dřív jsem musela myslet na to, abych se nezbortila, ale mám pocit, že i na nich ta atrofie ustupuje.

Kolena se hezky propínají, zmírnila se hyperextenze (prolomení) kolen, už je to téměř normální propnutí. Cvičit reflexní terapii začneme až v září, tzn. měsíc po návratu z Egypta, a myslím, že mi ta pauza udělala dobře, protože ten uvolněný stav po léčbě se ustálil (nemyslím tím zhoršil!!!) a tělo ho přijalo bez intervence rehabilitací, což mě moc těší.

13.8.2012 mě poprvé od začátku léčby (14.6.2011) bolely nohy. Před léčbou mě bolely takhle často, byl to bolestivý spazmus. Od začátku léčby ani jednou až na tento den. Vím, že to bylo z toho, že jsem se neprozřetelně napila mléka (napila docela dost). Protože od okamžiku, co jsem mléko vysadila, přestalo tělo být v takové bolestivé tenz...

.... Takže na těch doporučeních paní doktorky je opravdu hodně! Večer jsem bolestí nemohla usnout, a to mám nohy normálně krásně volné, ale v ten den ztuhly na kámen a bylo mi bolestí tak špatně, že jsem si musela dát sklenku červeného vína (vím, že to uvolňuje, ale nikdy jsem to cíleně nezkoušela), aby to povolilo (nakonec to jediné pomohlo) :-(.

CELKOVÉ ZHODNOCENÍ LÉČBY DO DNEŠNÍHO DNE:

Spousta lidí si, když jim popisuju změny myšlení po léčbě, neumí představit, jak jsem předtím mohla fungovat. Jak jsem mohla fungovat, myslet, mluvit a chovat se vlastně "normálně" jako každý zdravý člověk, když, jak tvrdím, v pozadí všeho jsem se sebou musela den za dnem bojovat a někdy jsem nerozuměla dění kolem sebe o nic víc než děti, které dostaly "nálepku" mentálního deficitu? Jak je vůbec možné, že připisuji posun své mentální a psychické stránky léčbě, když to ve výsledku vypadá, jako bych jen popisovala obyčejné myšlenkové schéma, nad kterým by, a v tom je podle mnohých, kteří to nezažili, ten rozdíl, se žádný jiný člověk nezastavoval? Někdy to vypadá, že změny by přišly bez léčby v období života, ve kterém se nyní nacházím, tak jako tak. Pár lidí mělo dokonce pocit, že mé mentálněpsychické zlepšení nemá na svědomí léčba, ale psychologický aspekt a domnělá manipulace psychiky ze strany paní doktorky.

Pokusím se uvést teď věci na pravou míru.

První věc, bez nějaké samochvály - měla jsem vždycky schopnost popsat to, co si myslím, co cítím, jak přemýšlím. Nezastírám, že jsem už před léčbou studovala do hloubky psychologii, že jsem zkoumala každý projev své identity v obavě, že mám nějaký psychický problém. To, že popisuju, co při léčbě cítím, není jejím výsledkem. Kdybych měla pocit, že to k něčemu bude, popisovala bych své myšlenkové a duševní pochody veřejně už leta před léčbou.

Sama paní doktorka tvrdí, že právě díky tomu potenciálu, který v sobě mám, na mě léčba působí tak intenzivně - protože chci, aby tak působila. Ne, já si nepřičaruju nové schopnosti tím, že si je budu přát. Paní doktorka mi svou, byť vyjímečnou terapií nemůže ze dne na den vyspravit mozek tak, abych během čtyřiadvaceti hodin dohnala všechno, co jsem tím, že máma tak brzo odešla, ztratila a co si nosím v sobě, a co možná souvisí s postižením mozku jako takovým. Nemůže jehličkami zařídit, co chci, aby se stalo. Já jsem jí před první léčbou neříkala nic. Neříkala jsem jí, že už šest let se mnou, bez nějakého přání, nevymýšlela jsem si pohádku, žijí v mé hlavě jiné, bezejmenné osoby, že si s nimi povídám a dokonce jsem přesvědčená, že existují. Neříkala jsem jí, že když mi tečou slzy, nepláču doopravdy... že pláč neznám. Neříkala jsem jí, že když na mě někdo mluví, zní jeho řeč v první řadě jako skřeky - že si ji musím přehrát v hlavě cíleně ještě jednou, abych porozuměla. Neříkala jsem jí, že když s někým mluvím, nemůžu se mu dívat do očí, protože když se dívám, nedokážu dešifrovat řeč.

Paní doktorka nic z toho netušila. Nepíchala mi do uší látku z lahvičky se zeleným, žlutým nebo červeným štítkem proto, aby přestaly konkrétní problémy. Vycházela na první léčbě z mé základní diagnozy, dětské mozkové obrny. Ve vstupním formuláři nepadlo o mých psychických problémech ani slovo. Ne úmyslně. Já jsem se s nimi naučila žít a abych řekla pravdu, když jsem vyplňovala formulář k paní doktorce, byla jsem na pochybách, jestli vůbec něco udělá s mou fyzickou stránkou, natož abych jí začala popisovat tu psychickou.

Nic jsem v tomto směru od léčby nečekala. Absolutně NIC. Byla jsem se svým zvláštním vnímáním smířená. Na otázku, jak můžu vědět, že bylo odlišné, odpovídám, že inteligence mi snad zůstala zachována a uvědomovala jsem si, že jsem JINÁ. A teď, když se přibližuji čím dál víc ostatním lidem, můžu dokonce ten rozdíl i popsat.

...

Já jsem měla ve své zvláštnosti obrovské štěstí v tom, že se dokážu vyjádřit. Dokázala jsem to vždycky. Ale jen málokdo ví, že to, co se na první pohled zdálo být mým "podpisem", byla jen slupka. Že vevnitř jsem úplně jiná. A nikdo, nikdo, nikdo na světě před léčbou paní doktorky netušil, jak moc mě uvnitř všechno bolí. ... Celé dětství jsem hodně přemýšlela a všechno jsem dělala s nejlepším úmyslem. Snažila jsem se překlenout tu propast, tu hranici, bariéru, která stála mezi mnou a okolním světem. Díkybohu za to, že jsem byla tak vnímavá a poznala jsem, že lidé kolem jsou jiní ... jsem přesvědčená, že kdyby mě Bůh neobdařil inteligencí, kterou mě obdařil (v tom prosím nehledejte samochválu), měla bych vedle DMO v lékařské zprávě další diagnozu .. psychického, sociálního charakteru.

...

Velké, obrovské, nepopsatelné díky patří paní doktorce, která, když jsem jí na druhé léčbě popisovala změny po té první, změny myšlení, obrazového i sociálního a psychického vnímání, nad tím nemávla rukou, ale věřila mi. Věřila mi přesně to, co jsem řekla, a nepřekládala si to, co jsem jí říkala, tak, jak chtěla, aby to znělo. Nehledala, jak z toho ven, nevymlouvala mi to, co jsem jí popisovala. Tohle mi dělali, a já se pro ně za to nezlobím, někteří členové mé rodiny. Proto jsem o tom, co cítím a vidím a slyším, nikomu neříkala. Ze zkušenosti.

Dnes jsem šťastná. Po letech jsem šťastná. Nejen proto, že obrna je na odchodu, že pomalu mizí. Jsem šťastná, protože mě léčba paní doktorky zachránila před dospělostí v depresích, které jsem mívala od jedenácti le...

.... Kolikrát jsem bušila hlavou do zdi, doslova. Neuměla jsem si poradit s tím, co se děje uvnitř mně. Lidé kolem chtěli, abych se chovala jako ostatní moje vrstevnice, a já to nedokázala. Ne kvůli svému handicapu.To byla jiná věc. Ale já prostě myslela JINAK. Ne dospěle, ale jinak. JINAK, JINAK, JINAK. A nemohla jsem to ventilovat. Nemohla. Nešlo to. Nešlo. Nešlo. Nešlo a nešlo, jako když chcete mluvit jazykem, který slyšíte každý den kolem sebe, ale nemůžete, protože jste si ho od nikoho nedali přeložit a vaší mateřštinou je jiná řeč.

Teď, po třetí léčbě, už to dokážu. Pomalu se učím to, co jsem neuměla. Zaplňuju ten gap, tu mezeru, která je za těch několik let od mého narození docela velká. Učím se chápat lidi kolem sebe tak, abych na ně mohla reagovat ne naučeně jako v autistické školce, ale spontánně. Vím, co mě odlišuje, ale už nejsem kvůli tomu nešťastná, protože dokážu milovat a přijmout to, že jsem milovaná. Láska, učení ani skutečnost už mi nepůsobí bolest. Už si nepřeju, jako tenkrát v deseti, tiše odejít, protože díky léčbě paní doktorce se aktivoval můj potenciál a já .. vyvažuju.

Stále jsem jiná než ostatní, vnitřně, ale ne projevem. Jsem jiná, jsem, jsem a nevím, jestli se paní doktorce podaří to změnit úplně. Ale i kdyby se jí to terapií nepovedlo, dokázala probudit tu stránku ve mně, která mi umožňuje ŽÍT MEZI LIDMI. Ne, já jsem nezačala po terapii dělat zničehonic přemety ani hrát na klavír, mluvit plynně třemi jazyky a dalším několika rozumět (krom těch přemetů to všechno dokážu). Ale začala jsem se probouzet, chápat. Jako kdyby autistovi zničehonic docvaklo, co nikdy neměl šanci pochopit.

Sedmnáct let jsem denně dřela na tom, abych vůbec fungovala. Každý můj pohyb, každé slovo, všechno, co jsem udělala, bylo naplánované. A strašně těžké. Kolikrát jsem v noci plakala, když jsem si představila, že ZÍTRA ZASE budu muset tak moc bojovat sama se sebou. Když jsem si uvědomila, že přese všechnu snahu a to, co říkám, nerozumím VŮBEC lidem, nechápu ABSOLUTNĚ NIC ... že nerozumím, PROČ jsem jiná a že mi NIKDO nemůže pomoct, protože mi to NIKDO neuvěří .... byla jsem vlastně pořád sama.

Ze srdce, s láskou a obdivem děkuju paní doktorce, která to dokázala, která mi uvěřila, i když to i pro ni samotnou muselo být někdy těžké, mi porozumět a dělat to nejlepší v léčbě, aby mi aspoň trochu pomohla ... kdyby jí nebylo, dneska bych plakala, stejně jako do svých šestnácti. Bolelo by mě všechno tou námahou a neschopností pochopit. To, že jsem navenek fungovala a chovala se "normálně", je prozměnu zásluhou mého táty a ostatních z rodiny. Oni to nevěděli. A táta mě, když jsem byla malá, hodně drezúroval. Bolelo to taky. Moc. Když jsem něco udělala, dostala vynadáno a moc, protože něco se prostě nedělá, a já už neměla sílu vysvětlit mu, že tentokrát jsem selhala sama v sobě a nedokázala jsem se vcítit do toho, JAK CHCE, abych něco udělala.

Teď ta dlouholetá bolest ustupuje. Všechno se ve mně hojí a pláče úlevou. Vím, že tak trpět, ano, říkám trpět, protože jsem nebyla nikdy šťastná jako teď ani z milióntiny, spíš naopak, už nebudu. Paní doktorka mi zachránila život. V tom smyslu, že teď, když rozumím ... můžu využít svůj potenciál. Můžu si užívat, pracovat a vědět, že TEĎ už bude všechno jednodušší. Ano, stále žiju ve svém světě, stále nejraději jsem ve své fantazii, ano, ano, ano .... ale už mě nebolí, když z ní vyjdu. A to je něco, co rozhodně JE zásluhou paní doktorky. Protože tohle všechno začalo přicházet po opichu uší, to vím, a v průběhu domácí léčby, když se najednou probudíte a vidíte jinak, vnímáte jinak a víte o sobě. To vím, vím, prostě to vím.

Nedokázala jsem si ve svých jedenácti představit, jak budu žít, fungovat v dospělosti, neuměla jsem nic.NIC. NIC. Ani v šestnácti, bála jsem se. Tak moc. Všechno. Ale teď už si umím všechno docela dobře představit. Vím, že ta chvíle vysvobození, zlomu, o kterém jsem tajně v slzách pod peřinou večer v posteli snila ... že najednou budu vnímat jako ostatní a ... a přitom neztratím ten svůj potenciál, to naučené, to, co dovedu, JEN to NEDOKÁŽU ukázat .... přišla právě s paní doktorkou.

Děkuju jí za to. Ještě jednou a ne naposledy. S láskou, kterou teď už dokážu cítit a dávat vědomě. Děkuju. Děkuju. Děkuju.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře