Týden po příletu domů

31. červenec 2012 | 20.15 |

Týden po příletu domů.


- koncem léčby, myslím tak předposlední den, se přestaly nohy vtáčet ...
levá strana byla dřív hodně hypotonická, pravá naopak hypertonická - levá
kyčel se vtáčela, jakmile jsem ji nehlídala, noha "spadla" dovnitř a celá
zrotovala v kyčli - teď se drží krásně rovně ... i hypotonie ustupuje, není
tak těžké zvedat nohy vleže do vzduchu

- levá ruka je po opichu stále krásně volná, začala reagovat na bolest i
na teplotu, resp. pokud je teplota moc nízká anebo naopak vysoká,
"vyhodnotí to"- dřív, když jsem třeba chtěla zjistit teplotu vody ve vaně,
jestli je akorát, musela jsem pravou rukou, protože levou jsem cítila jenom
moc horkou nebo ledovou .. navíc s ní dokážu držet třeba plnou sklenici a
jít po schodech a nevylít ji... je v podstatě už v pořádku a jestli je mezi
rukama rozdíl, pak nejspíš takový, který je i u člověka, který nikdy DMOčku
neměl

- když hraju na klavír, dokážu už, chci - li zahrát nějakou melodii, si
sama napsat noty! Ne hned, ale když si třeba přehrávám po částech písničku,
dokážu rozlišit, co se hraje levou, co pravou, a co je hlavní, dokážu
spojit dohromady dvě věci: a) to, že znám stupnici, za b) že vím, jaký tón
chci zahrát .. když jsem dřív hrála na klavír, věděla jsem, kam na
klaviatuře sáhnout, aby se ozval ten či onen tón, ale neuměla jsem je
pojmenovat, za 10 let, co hraju, jsem se to prostě nedokázala naučit, takže
tohle je rozhodně posun a ty uši stály za to!

- v souvislosti s opichy uší pozoruju od návratu domů další změnu, která
mi hodně ulehčila. Já jsem si před léčbou cca 6 let, od svých jedenácti,
hrála. Každý den, nemohla jsem vynechat. Buďto jsem si hrála na pasáže z
knížek, které jsem četla (Harry Potter vedl, ale přidávala jsem si tam jiné
postavy a zasadila jsem je do jiných příběhů, jednu dobu byl fakt populární
moment, který jsem hrála několik let (!!) - byl o tom, že mám kouzelné
schopnosti a jsem dcerou pana profesora Vojty..), anebo jsem si přehrávala
to, co jsem chtěla, aby se stalo (hrála jsem si na tanečnici, na
doktorku..). Když jsem si nehrála, šílela jsem, měla jsem skutečný absťák.
Ale od návratu z léčby ... 1. se dokážu přimět, abych si nehrála, když
musím něco udělat, 2. stále si hraju, ale s tím, že mám daný časoprostor -
od té doby, co si hraju na "něco" "někde" "někdy", a nejen na "něco",
dokážu "přepínat", dokážu se stavět čelem k přítomnosti...

...... každý den se
naučím něco nového, něco zjistím, něco dokážu, a UVĚDOMUJI si to. Vnímám
časovou posloupnost a změny prostředí, což přineslo další pokrok - dokážu
"opustit myšlenku", jak říká klasik - dokážu mít radost z okamžiku, a
radostí z okamžiku zkompenzovat smutek z minulosti ... emoce jsou spolu
"provázané", nejsou izolované .

..vivat opich uší a stokrát!

- před třetí léčbou jsem občas měla možnost absolvovat čínskou masáž
Tuina, konkrétně jeden prvek, který při denním provádění dokáže trochu
odblokovat záda a uvolnit je - viz TADY.
... vždycky mě to právě kvůli blokádám a ztuhlosti bolelo - normálně masáž
nebolí, tato část, pokud jsou záda zablokovaná a tuhá, ano. A teď, po
léčbě, vůbec nebolí! Když nebolí, je to známka toho, že je všechno v
pořádku, takže masérka byla dost překvapená a já taky, co opichy dovedou
... záda se krásně i při cvičení prokrvují

- po první léčbě jsem ze začátku velice špatně reagovala na vojtovku, po
slezení ze stolu, byť byla zacvičená dobře, jsem vůbec nevěděla, co dělat s
nohama - to se mi nikdy předtím nestávalo .... a teď, po léčbě třetí, na
cvičení celé tělo reaguje krásně, rehabka dokonce už před léčbou druhou
říkala, že to ještě neviděla, ale že jsem první DOSPĚLÝ člověk, který může
cvičení Vojty opustit, protože dojde k aktivaci správných pohybových
vzorců, a až se zautomatizují, můžu s Vojtou přestat. Tohle se děje
normálně za okolností, kdy díte cvičí od narození a systematicky a dobře,
já jsem ale s Vojtou začala pozdě a s velkými přestávkami, takže by mě
nejspíš jeho metoda, budiž mu ale čest, nedokázala z DMO vykřesat a VŽDYCKY
bych ji potřebovala. Teď ale doufám, že už je to jeden z posledních roků s
vojtovkou, i když vím, že ještě chvíli s ní musím vydržet - cítím, že mi
pomáhá chodit správně, že domlouvá chodidlům a špičkám - na ty špičky sama
prostě ještě nestačím, domlouvat jim, aby se vytáčely, proto ještě Vojtu
chci cvičit, ale věřím, že i to časem půjde samo. Navíc na RHB paní rehabka konstatovala stálou lordozu, kyfózu, skoliozu ... a momentálně je velkým úkolem vzpřímení, kterého, doufám, dosáhnu pomocí vojtovky. Sama paní rehabka říkala, že velkým oříškem jsou nyní záda, vzpřímení páteře, které musíme aktivovat. Nohy jsou ve velmi dobrém stavu.

Paní rehabka, která se mnou sice necvičí, ale už mě pár let zná, po roku, kdy mě sledovala v průběhu léčby a byla dost zdrženlivá, co se komentáře léčby týkalo, mě moc potěšila, protože říkala, že těch změn od té doby před rokem, kdy jsem začala s léčbou, je hodně, a dvě takové nejvýraznější jsou: ustoupení spazmů, ty prý rozhodně povolily a i díky tomu se domnívám/e, že se ještě dá hodně udělat a můžu se posunout.., a druhá věc, lepší motorika, šikovnější ruce - a to je všechno práce paní doktorky, my jsme se totiž na ruce při cvičení moc nesoustředili, stěžejní byly vždycky nohy a držení.

To by byly konstatované a objevené změny za poslední týden. Vím, že mě ještě čeká mnoho práce, že usnout teď na vavřínech nesmím, anebo můžu, ale ... nechci. Jdeme makat dál! :-)

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře