III. léčba v Egyptě

23. červenec 2012 | 20.23 |

Třetí ambulantní léčba u paní doktorky Augustínové proběhla v termínu 25.6.-22.7.2012.

Asi týden před začátkem třetí ambulantní léčby, rok od začátku, jsem si všimla, že když jdu, nemusím si někdy na chůzi myslet. Skutečně nemusím. Nebylo to tak vždy. Ještě v Hurghadě po druhé léčbě, když jsem chodila téměř předpisově rovně, jsem se musela na každý pohyb maximálně soustředit. Pokud jsem se nesoustředila a nemyslela na to, chůze byla nestabilní, "paretická". Ještě dlouho po návratu domů to tak bylo, i když soustředění na to, abych chodila správně, bylo čím dál méně vyčerpávající. Snad nejhorší byl měsíc před začátkem třetí ambulantní léčby, kdy pro mě soustředění bylo strašně namáhavé. Navíc jsem v té době necvičila vojtovku asi 14 dní, protože nebylo s kým, a bylo to trochu znát právě na tom, jak mě chůze unavovala, a tím jsem ji flákala.

Zlom přišel rok a den po začátku léčby, kdy jsem najednou, zničehonic, při chůzi zjistila, že mrskám pánví. Ano, mrskala jsem jí i v Hurghadě a potom, když jsem se soustředila, i doma, ale to jsem musela být maximálně vystimulovaná, aby se mi takový pohyb povedl. Nemyslela jsem si, že se mi to povede během doby necvičení, ale nakonec mi to ukázalo několik dalších stránek léčby paní doktorky:

Během léčby je třeba cvičit, co danému pacientovi vyhovuje a pomáhá, aby se napomohlo k plasticitě mozku a fixování nových stereotypů. Nezáleží na tom, jestli Ferda má po vojtovce levou nožičku stejně rovnou jako Mařenka, protože přece oba byli na léčbě. Důležité je, aby Ferda dokázal stejně dobře jako Mařenka svoji nemocnou nožičku začít používat. = Měla jsem dlouhou dobu pocit, že když nebudu mít nohy stoprocentně rovné, když se mi prsty jen trochu zatnou, nebude chůze správná. Hodně jsem se pozorovala a byla nešťastná, když nohy třeba jen na chvíli ztuhly. Jenže tak to není, nohy vypadají tak, jak vypadají, právě v závislosti na pohybu!!!!!!!!!!!!!!!!! Je jasné, že když máte nohu zkřivenou do pravého úhle, těžko vám nebude rotovat při chůzi dovnitř, nicméně abyste chodili rovně, nemusíte mít nutně nohu jako baletka. Každý mozek je jiný a každý vyžaduje k určité schopnosti něco jiného. Já jsem před první léčbou stála na chodidlech, která už vzhledem dávala najevo, že kdybych jim "nedomlouvala", kdybych jen trochu nechtěla, nechodím.

Spasticita, ztuhlost a nepružnost není totéž.

Spastická už po druhé léčbě NEJSEM. Ztuhlost ale trvala až do třetí léčby, i když ji vojtovka dost mírnila. Pochopila jsem konečně před třetí léčbou, že když nebudu sportovat, aspoň běhat nebo plavat nějakou dobu pravidelně, můžu se motat v kruhu s vojtovkou nadosmrti. Tvoření synapsí potřebuje "volné pole", volné tělo. Nemyslím, že jsem před třetí léčbou chodila nějak výrazně ztuhle, spíš jsem to cítila na sobě a vojtovka byla potřeba. Jenže už ne tak proto, aby usměrňovala nohy, jako spíš v rámci udržování pružnosti. Té se ale dá docílit přece i jinak!

Třetí ambulantní léčba u paní doktorky Augustínové proběhla v termínu 2.

..

....6.-22.7.2012.

Paní doktorka mi opakovaně aplikovala injekce do stehna (tu každý den) a achillovek, nártů, třísel, podkolenních šlach, zad a hrudníku. Paní doktorka se tentokrát více zaměřila i na jemnou motoriku (opich dlaně a prstů ruky), levou stranu těla, která je slabší,záda, kotníky,kde stále ještě přetrvávala spasticita, a mozkovou činnost (uši za ty čtyři týdny opichovala 4x.)

V průběhu léčby docházelo k postupnému uvolňování, byť reakce na injekce nebyly tak okamžité jako na léčbě první.

přestala jsem být při chůzi předkloněná - chůze vypadá téměř normálně, když se snažím - to je pro mě čím dál tím jednodušší, protože jsem si na téhle léčbě "zvykla na to, že mám tělo volné a delší")
vnímám jinak vztahy mezi předměty v prostorus čímž souvisí i to, že mi nevadí jako dřív, když jdu po prázdném prostranství - dřív jsem ztrácela rovnováhu, když kolem mě nic nebylo
nohy se nejen nevtáčí už tolik dovnitř (i když jim musím "připomínat", aby se vytočily, jsou spíš přímo rovně než že by se vráčely dovnitř), ale ani jim to "nejde" - kdybych chtěla chodit jako diparéza, tak by mi to šlo strašně blbě a nejspíš vůbec, hurá:-)
naučila jsem se splývat v moři - ležet na zádech - dřív jsem se vždycky topila, neudržela jsem pánev "nahoře" , ve stejné rovině jako nohy
změnil se pohyb pánve, ta je volnější, spolu s tím povolila extenze levého kolene ve stoje, které bylo po operaci ztuhlejší než pravé
chůze rovnoměrnější a sed stabilnější
uvolnily se svaly odpovědné za otáčení hlavy, tím se zlepšil i styl plavání - dokážu hlavu udržet nad hladinou bez námahy
povolily - téměř zmizely, ťuk ťuk - spazmy z periferie - prsty a nárty jsou volnější, nohy už nedělají "lodičku" - při chůzi se nezvedá špička a prsty nemíří nahoru
při psaní nedřu nosem o papír :-)

Celkově mi třetí léčba připadá nejúspěšnější, přestože změny už nejsou tak okamžitě patrné jako poprvé. Ale poprvé jsem byla hodně spastická, proto podle mě byly změny nejpatrnější. Cítím se ale mnohem lépe - volně, zvykla jsem si už na svoji "výšku" a neklátím se tolik, nemusím se soustředit tolik jako po druhé léčbě, abych se udržela rovně - jako by si to mozek už tak nějak pamatoval, ale ještě se mu to nechtělo dělat samo od sebe, tak mu to musím připomínat.

.... .... Během léčby nejsem chronicky unavená jako doma, zmizely noční dyskinezy, které se začaly v zimě objevovat, takže nemusím spát smotaná do klubíčka a bát se, že ve spaní něco rozflákám. ... No a další věc je, že už se mi nestává to, co už asi 3 roky, že když jsem se zasmála nebo kýchla, unikala mi moč- anebo jen tak zničehonic, to bylo úplně nejhorší - od začátku třetí léčby se mi to nestalo ani jednou, dřív denně !!!!!.

Přesně na konci 3. týdne (21.den) léčby došlo k dvěma větším změnám - nejspíš po opichu uší:

1.Když jsem vlezla do moře a začala plavat, nohy se mi hýbaly samy od sebe. Tedy ony se hýbaly ve vodě vždycky, ale musela jsem myslet na to, jak s nimi hýbat, abych se udržela a netopila a jakž takž plavala. A dnes to dokázaly samy, au - to - ma - tic - ky.

2.Po opichu uší jsem ještě asi půl hodiny seděla v čekárně na židli, třásla se a byla hrozně rozčilená. Já nikdy rozčilená nebyla, spíš flegmatická, nic mi nevadilo, mohli si se mnou všichni dělat, co chtěli. A od toho dnešního odpoledne mi v hlavě vybuchuje, co NECHCI, NEBUDU, a navíc, co CHCI a UDĚLÁM. Zničehonic mi v hlavě cvaklo, přibližně tak po dvou letech, kdy jsem se tehdy začala motat pořád dokola, že se NEDÁM a že to prostě DOKÁŽU. VŠECHNO. A to vím, že bylo po opichu uší, protože já jsem tak tvrdohlavá, že bych zničehonic nezměnila postoj. Začínám v sobě cítít nějaký pud sebezáchovy a odpor proti tomu, co se mi nelíbí. To jsem NIKDY předtím necítila

Read more:

http://www.dr-eva-therapy.sk/sk/p-vysledky-liecby/petra-f#ixzz21C8A9b8R

......

Z časových důvodů kopíruji text pro paní doktorku i sem, po kliknutí na odkaz se zobrazí i fotky (časem doplníme).

.....

Mé díky za uskutečnění této léčby patří Felixovi, mé sponzorce, díky níž mě paní doktorka Augustínová může léčit, jak dlouho bude třeba, Daně a Eli, M.I.Sh.(U.a A. - oni vědí) a všem dalším, díky jejichž pomoci jsem mohla letos odletět do Afriky. ........

Povídání o africkém měsíci bude, ale cvičení volá a tomu je třeba dát přednost .

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře