Je to právě rok ...

15. červen 2012 | 20.28 |


Kdybych tak uměla ukládat písmenkové sazeničky do zeminy nachystaných slabik, kdybych jen trochu dokázala vypěstovat slova s květinovou vůní, pestrobarevnou kyticí bych, maminko moje, oslavila dnešek a svůj první rok, vlastně náš ... ten první podruhé, první poprvé, první navždy a první vybojovaný.

První den toho roku začínal trochu chaoticky. Táta měl dočasné bolesti, nakonec léčené dr. Evou, kterou jsme tehdy ještě neznali. Pamatuju si, že si nešel v noci ani lehnout, protože se bál, že nevstane :), a raději balili se ségrou poslední věci. Pamatuju si, že jsme v pět ráno vyráželi vstříc pražskému letišti. Že jsem si představovala přivítání v Káhiře na velbloudu, myslela jsem, že tam nebudou umět anglicky, nebo jsem si to spíš neuměla představit, myslela jsem jen na horko, písek, písek, písek, poušť a Izrael (!!!), pročež mě tatínek celou cestu pozorně sledoval a nejednou se zeptal, co že jsem měla ze zeměpisu, opravdu jenom trojku...?

Vzpomínám si, jak jsme projížděli Hurghadou a mně se zdálo, jako bychom právě vyšli z vlastního domu. Jak jsme přišli do hotelu ... na tu vůni společenské haly, kde jsme pak každé ráno čekali na Jožka a jeho rodiče, kteří s námi chodili k paní doktorce, nezapomenu nikdy. Pamatuju si, jak jsme šli první den do ambulance a já si celou cestu představovala, že po té silnici musela před osmi lety přece jít i Simonka, o rok později Paťo, před mesícem Jana Makovcová se svými dětmi a Mirkem, dva roky přede mnou Moni ...

Někdy, když se nad zem snese tma, když i poslední život ulehne k spánku, ptám se sama sebe, jestli jsem to věděla. Jestli jsem před třemi sty šedesáti pěti, čtyřmi, třemi, dvěma dny alespoň tušila, co všechno mě čeká, jaký nový rok je pro mne nalinkován, napsán a připraven.

Ne, nevěděla jsem to. Nevěděla jsem, že budu za rok schopná téměř všeho. Neviděla jsem dopředu, neviděla jsem svoje nohy volné, neviděla jsem sebe jako zapáleného běžce, pianistu, ne. Věděla jsem jen, že se od toho, co mě v Egyptě potká, bude odvíjet všechno ostatní. Nakonec to tak skutečně bylo a všechno, co se stalo za poslední rok, se nutně stát muselo, vlastně ... už to bylo dané, napsané. Jako všechno a vždycky.

Nemělo by a nemá to smysl, zamýšlet se nad tím, jestli by věci nešly uskutečnit jinak. Tak, jak to je, tak to má být.

Chtěla bych veřejně z celého srdce poděkovat následujícím lidem:

Zuzce Viktoriové, Vladimíru Volkovi, Janu Nešporovi, Saše Křovinové - Mytiskové, Ireně Fuchsové, Ondrovi Dolejšovi, Lence a Leošovi Votavovým s Terezkou, rodině Tekelových z dalekého Skotska, Janě Schneiderové, Janě Václavkové, Míše Š. a všem ostatním anonymním dárcům, s jejichž finanční pomocí jsem mohla podstoupit dvoutýdenní, první ambulantní léčbu dr. Evy Augustínové v červnu 2011.

Přátelům z Hurghady a Slovenska, kteří spojili síly dohromady a v rekordním čase, na podzim 2011, mi opět umožnili absolvovat druhou,měsíční léčbu u paní doktorky. Děkuju za ten měsíc ...

.

... Za to, že jsem dostala šanci hned dvojitou, za to, že jsem poprvé, kdy je to nejdůležitější, mohla léčbu podstoupit dvakrát, jak jsme si s paní doktorkou tajně přály -a ono to vyšlo. Díky za to, kolik skvělých lidí jsem mohla v Egyptě poznat ... báječnou Péťu s Pavlem a malou Moni, zápasníka a playboye Jožka s jeho rodiči - tihle tři nám v červnu zpříjemňovali celé ty dva týdny ... díky, že jsem poznala Michalku s maminkou i babičkou, protože díky nim jsem pochopila další kus hlavolamu té životní cesty ... díky Kosatkám, protože to jsou lidi, v jejichž přítomnosti se prostě nejde nesmát, a já se smála celý ten týden s nimi nepřetržitě a lámu se i teď, když si na ně vzpomenu ... díky Kati, protože s ní můžu sdílet svoje nadšení z léčby a fandíme si navzájem ... nejen my dvě, všichni všem, a to je na léčbě u dr. Evy to nejlepší ... díky Adélce a Sissi a celé jejich úžasné rodině, protože i když lásku mateřskou nemůžete cítit, je důležité ji aspoň vidět a cítit kolem ... děkuju jim moc, jsou z rodu Bojovnic a Bojovníků. Děkuju Adélce za pohled jejích krásnejch očí, za sílu, kterou má a ještě o ní neví.. děkuju za nádhernou básničku, kterou si čtu, když je mi nejhůř a zapomínám, co jsem vlastně chtěla ... a hned je líp .. Děkuju a s láskou vzpomínám na Aničku a Ivi, holky, co se do poslední chvíle nevzdaly - bez nich a bez Simonky bych do Egypta nikdy nešla, neodhodlala bych se ... děkuju za úžasný setkání s Kájikou, která s přehledem zahazuje všechny štítky diagnoz a prognoz, děkuju za úžasnou společnost jí a jejích skvělých rodičů ... děkuju J.+V+D. ... J. za čtenářské povzbuzování, to autora vždycky hřeje, V. za to, že patřil spolu s ostatními do skupiny bavičů, i když to v ambulanci vždycky jednoduché nebylo, ... Danečkovi za pusinku, co mi vždycky posílal a dával. Bude z něj jednou velkej chlap ... děkuju Evě s Karolínkou a spol., ... ta podpora všech, zejména v říjnu, byla tak potřeba, a podzimní osazenstvo ambulance to tak úžasně umí ... děkuju Verči, byla zlatá, bojovná, statečná, úžasná a já v ní tak trochu viděla sebe - to když se očka za brýlkami zamlžila a ona se bála injekcí ... a pak, když se jí paní doktorka zeptala, jestli ještě přijde, kývla jen hlavou a řekla silným slabým hláskem: "Hej!" Děkuju Schmouli, byla s jejich partou i po odjezdu té velké "vlny" neuvěřitelná junda :) ... děkuju Mirce a Tonovi a jejich andělské bojovnici Melissce. Jsou tak báječní, milí a soudržní s každým, protože ví, co ta cesta obnáší .. zdravím do Anglie celé kvarteto .. díky UD a spol. za azyl ...děkuju Markétě, Vojtíškovi a spol., Steli a Pavli a všem, bylo jich hodně, snad jsem na nikoho nezapomněla :), kteří na mě vždycky v ambulanci mávali a zdravili mě, když jsem je ještě neznala - to prý oni mě už dávno, z blogu :))).

... speciální dík patří Bossovi. Byl super, držel se statečně celej ten měsíc. Děkuju i osobám, které si nepřejí být jmenovány, ale díky kterým mě může paní doktorka léčit, jak dlouho bude potřeba ...děkuju té části rodiny, která mě v mém záměru plně podporuje - A.U.S.,B.M., B.V.,D.M., T.J.,B.B.K. ... a celé, že i když třeba s léčbou nesouhlasí, nechává mě ve výsledku být. Díky tátovi. Je mezi námi mnoho neshod a překážek, ale přesto mě pustil do Egypta na podzim v postatě samotnou,i když se strašně bál, a pustí i letos, i když se bojí stále stejně ... díky za to, že se mnou aspoň cvičí - i přesto, že by měl možnost se na to vykašlat a že bychom se nemuseli snažit cvičit denně, protože ho mnohdy ruce hodně bolí a nemá na cvičení sílu ... díky za to, že mě nechává, abych šla vlastní cestou ... za to, že mám doma vždycky dveře otevřené, i když se často díky našim rozdílným povahám a cílům zdá, že za nimi nikdo není .. díky mu hlavně za to, že to celých těch 16 let táhnul se mnou. Nezdálo se to vždycky, někdy jsme museli povzbuzovat a táhnout toho druhého, když už se mu nechtělo ... poslední dobou hlavně já jeho ... ale kdyby se před víc než sedmnácti lety nerozhodl se na tu cestu vůbec jen vydat, mohla jsem taky skončit někde v ústavu a nikdy bych se k paní doktorce nedostala. A nakonec to byl tehdy on, kdo když mi na očích viděl, že bych ráda cvičila, i když se moje tehdejší denní "rehabka" rozhodla, že už to dělat nebude, se rozhodl a i když s minimální nadějí na úspěch, začal se mnou v mých dvanácti, ve věku, kdy rodiče cvičit přestávají, cvičit vojtovku ..a jel se mnou do Egypta, i když tomu nejspíš ani trochu nevěřil ...

... dnes je to právě rok léčby. Začíná druhý. A já vím, že ten bude vítězný. Tak, jak paní doktorka předpověděla. Tak, jak mi slíbila. Musím tomu jejímu slibu ale pomoci. A tak tedy přísahám .. dnes, tady, na tomto mÍstě. ...

První rok léčby - rok bez obrny. Té jsem se díky paní dokorce téměř zbavila.

Druhý rok léčby ... repete, jako když vás vytleskají ze zákulísí ještě jednou ...

....

Paní doktorko, ještě jednou Vám za všechno děkuju. Těším se, až se za pár dní uvidíme!

Díky Vám Všem, kteří chodíte sem, na blog ... za virtuální, známou i neznámou podporu ...

s Vámi se bojuje líp ...

Je to rok léčby. Druhá bitva, mami, právě začíná.
...
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře