Svět je pro mě nový

29. duben 2012 | 20.37 |

"Od zítra začínáme cvičit, kočičko," povídá v pátek omluvně táta, "už jsme to zase zasklili, naposled ve středu, co? Když já prostě dneska nemůžu."

"Jasný," odpovídám klidně, "dva dny se to nezblázní, nohy nebolí, funkce neomezena!"

Vděčný úsměv, rozpustilý škleb. Ještě mu mávám na dobrou noc a jdu k sobě do pokoje. Plácnu sebou na postel v odhodlání nedělat vůbec nic, ve strachu, že bych mohla zkazit všechno. Pátek třináctého o dva týdny zpožděn, zato však notný. Peklo po pedagogické radě, zásadní testy, do Prahy čtyři. Ležím a kulím oči do tmy. Značí vážnost situace progresivní debilitu, nebo jsem se začala zajímat o svůj prospěch jinak než otázkou "kolik toho ještě bude do června"?

Nejspíš to druhé. Mám z toho radost. Vždyť naposledy mi na tom, co vím, kolik toho vím a jak dobře to všechno vím, záleželo před více než rokem. Před více než rokem ...

Před více než rokem jsem tady na blogu psala o přípravách na Egypt, neměla jsem hlavu pro nic jiného než to, že tu nesnesitelnou, a ať už mé články napovídaly co chtěly, nesnášenou obrnu zahodím jednoho dne do popelnice, a k srdci jsem si brala spíš slova o obdivovaném mladém muži nežli o škole. Bylo mi jedno, co dostanu na vysvědčení, hlavně že jsem ho nakonec vůbec dostala. Chtěla jsem už konečně pryč, do Afriky a cítila jsem, že dr. Eva, kterou jsem v té době ještě neznala, je na tomhle světě poslední mou nadějí na to, že jednou budu taková jako ve svých nejtajnějších snech.

Pamatuju si moc dobře na první setkání s ní, vlastně i na první noc v Hurghadě. Tu mám spojenou s těmi nejobyčejnějšími věcmi. S vůní Dove gelu, který mi dala ségra na cestu. S tátou popíjejícím v hotelovém baru Paradise cocktail. S první cestou do ambulance. Nedá se na to zapomenout a pro mě bude první léčba vždycky tou nejkrásnější, i když mi i ta druhá hodně dala – a možná víc než předchozí.

A tak vždycky, když mi přijde e-mail od někoho, kdo se do Egypta k paní doktorce chystá poprvé, vzpomenu si na dobu, kdy to bylo nové pro mě. Trochu závidím. Ten pocit novoty, tu svěží pavučinu tajemství a očekávání.

O nic však nepřicházím. Léčbu už sice znám, co je ale pro mě nové, to představuje všechno kolem.
"Před více než rokem jsem byla o moc jiná než teď," zašeptala jsem rozhřešení a usnula. Myslím, že dokonce i s úsměvem na rtech a bylo to poprvé. Díky léčbě se mi zdají sny a nemusím tak snít celou dobu bdění.

Každé další ráno je pro mne nové. Třeba právě včera jsem se probudila a s úžasem zjistila, že mi obličej nebrázdí cestičky zaschlých slz, jak tomu bylo posledních pět let bez výjimky...

.... A při běhu kolem zrcadla jsem si najednou uvědomila, že mne zaujal vlastní odraz. A tak se změnil!
Zastavila jsem se a začala se pozorně prohlížet. Vlasy ztratily poslední odlesky umělé barvy. Poslední stopy toho, že jsem chtěla být jiná. Oči kupodivu bez brýlí neslzely a nešilhaly. Tohle zjištění mě fascinovalo.

Moje oči – se obě dívají rovně! Ruce vypadají jako ruce každého jiného člověka. Netrhají sebou. Ramena nejsou stažená dopředu, hlava nevisí pokorně dolů. Nohy se netřesou, nebolí. Unesou mě.

Ta plíživá, ale zcela jistá a nakonec kompletní proměna fyzické stránky mě překvapila tolik, že jsem téměř celý včerejší den nebyla schopná mluvit a přemýšlet. Podívala jsem se na cokoli, vybavily se mi asociace, a rozbrečelo mě to. Vyšla jsem ven, viděla barvy, vnímala vůni, vnímala krásu, a psychicky jsem to neunesla. Když mi večer náhlé mega přílivy pociťované lásky způsobily dočasnou nefunkčnost, měla jsem pocit, že to prostě nezvládnu. Že mě ten pocit svobody roztrhne.
Dneska už je mi trochu líp. Pochopila jsem, že si svoje štěstí budu uvědomovat ještě hodně dlouho a o to častěji, jak moc velká změna to byla a je. Že i tady je třeba pokora, jestli mám umět přijmout, co Bůh určil, aby mi bylo dáno. Že ta obrovská potřeba lásky, i ta její velká ztráta, kterou si budu navždycky pamatovat, mě měla připravit na to, abych ji teď, když mě handicap opustil, mohla plně předávat. Protože já se svou nemocí šťastná nebyla a ani lásku jsem tak nemohla beze ztrát přijmout. Pochopila jsem, že ta bolest, která jde ruku v ruce s láskou a kterou cítím v posledních dnech, je lékem na tu, která se mi kdysi v těle i v duši usadila na dlouhých šestnáct let.

Pochopila jsem, že přišla moje chvíle. Že svět je pro mě nový, ale jeho náruč otevřená.

Chci, aby Bůh věděl, že jsem mu za to vděčná.
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře