...začínám, chci...

5. duben 2012 | 20.41 |

V rámci nemocnosti a od ní se odvíjející chorobné závislosti na internetu (pozn. red.: medikamenty z Egypta výborně zabírají a já přestála zimu dobře, zdravě - od října jsem nebyla nemocná a viroza si mě našla až teď - kdo mě zná, ví, že jsem tak trochu chlap a po rýmičce padám, neschopna používat nohy. Mám takovou soukromou teorii, že vůbec nejsem nachlazená, klepající se a unavená jen tak z principu, nýbrž proto, že jsem v polovině března roztouženě vytáhla šaty a koncem téhož měsíce se v nich procházela po zahradě, vítajíc jaro. Jen tak pro info, egyptská galabeya je šitá pro docela jiné klima než to naše), tedy v rámci choroby zjišťuju, že jsem naposledy aktualizovala povídání cca před měsícem.

....

Prší, je pošmourno, mně se strašně stýská po Egyptě, popadla mě nějaká studijní horečka (zatím jen mírná, ale jsem lepší než minulé pololetí, za to necelé čtvrtletí jsem o malou trošku vytáhla zeměpis a francouzštinu a další boje mě ještě čekají ... bude jich moc a moc a budou těžký - už od příštího týdne a pak až do konce roku žádný oddych ... ale vím, kam mířím, a to je pro mě nejdůležitější, protože jsem to dokázala rok a půl nevědět -nedoporučuju).

Po fyzické stránce se nic moc nemění, zdá se mi, jako by se všechno ustálilo - ale v dobrém. Mozek už pochopil, že nemá cenu vzpírat se novému režimu, a nohy poslouchají bez jakýchkoli přestávek - dřív se kvalita a kvantita chůze hrozně měnila a já jsem zvědavost sama, jak bude působit další léčba.

Co mě ale nejvíc těší, to je pomalu se vracející sebedůvěra. Na tomhle místě bych moc chtěla poděkovat paní doktorce - ona velmi dobře ví za co ;-). Mám pocit, že jen díky tomuhle kroku nahoru jsem - konečně - přestala detailně rozebírat každou věc, kterou musím udělat. Já na tom na začátku roku byla tak, že bych snad byla schopná analyzovat a zkritizovat i způsob, jakým si čistím zuby. Nejspíš chápu, proč ta doba nastala. Tím, že jsem před léčbou nedělala věci za účelem, ale naučeně (jako v autistické školce), a pak jsem se najednou začala probírat a téměř na všechno jsem měla otázku "proč?" jako malé dítě, když poznává svět, jsem v sobě měla neuvěřitelný chaos. Několikrát jsem měla pocit, že se zblázním - a skutečně jsem se toho bála, stejně tak jako toho, že mi klesá fluidum (což je samo o sobě naprostá pitomost bez ohledu na mě).

Žila jsem ve třech rovinách:

  • realita - to, co se momentálně dělo kolem mě
  • moje puberta - ta, kterou jsem měla možnost projít právě díky léčbě
  • absence puberty - to, čemu někteří říkají "nadhled" - důsledek toho, že jsem byla malá docela krátce a cítila jsem se dospělejší

Bylo to strašně zvláštní. Když jsem v červnu odjížděla do Egypta, měla jsem pocit, že všechno držím pevně v rukou a vím, kam směřuju. Možná to tak skutečně byl...

.... Ale někde vzadu v hlavě mě hlodal červík obav z toho, že jsem vlastně nevěděla, jak přemýšlí puberťačka doopravdy. A pak ... ten šok z nečekaného úspěchu léčby, naprosto nový směr, širší horizont, žádné "nemůžu" a "nezvládnu"... a se toho zalekla. Dneska je mi dost smutno, když si zpetně uvědomím, že kdybych od samého začátku poslouchala, co mi dr. Eva tluče do hlavy, neztratila bych málem půl roku času jednou depresí za druhou. Nebo .. poslouchala ... já ji poslouchala, ale nerozuměla jsem jí. Nerozuměla jsem, co tím myslí, když říká, že si musím věřit, neohlížet se dozadu a hnát se jen dopředu. ...upadala jsem do apatie a nechápu, jak nastal ten Zlom.

Ale nastal a já jsem za to strašně vděčná. Nevím komu. Nevím, kdo to všechno řídí.

Cítím, že jdu dopředu. Když zrovna ne fyzicky, tak psychicky, zejména sociálně, určitě. Nebojím se už lidí, chápu vazby mezi nimi, nebojím se nových situací, nepřemýšlím nad každým krokem, a kdybyste se mě zeptali, kdo jsem, nezačnu svoje curicullum vitae diagnozou. A hlavní změna - nebojím se smrti. Nebrzdí mě představa, že jednou stejně odejdu (tak proč se snažit???). Jsem vděčná za život, který mohu žít, a za možnost vybírat si cestu.

Právě Dnes jsem si vytyčila Cíl ... a ano, poženu se už jen za ním ...

tenhle blog pro paní doktorku. Děkuju jí. Strašně moc. A nedokážu dost.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře