Jak to všechno beru po 8 letech já ...

30. duben 2009 | 21.38 |

Vážení čtenáři, bezpochyby si musíte myslet, že si hraji na dospělou, když dnes, ve svých čtrnácti letech, píšu dospělým rodičům rady, jak mají k Vojtovu principu přistupovat. Chápu to. Ale dovolte mi, abych Vám to vysvětlila. Dejte mi šanci. Vím, že jsem tuto tématiku omílala již v předchozích článcích o Vojtovce,dnes však chci tomuto problému věnovat celý příspěvek. Tedy začněme.
Jak už jsem řekla, od začátku léčby Vojtovkou jsem byla vedena k tomu, abych ji brala jako dar, kterého si musím vážit. Protože jsem byla poměrně vnímavá a ráda jsem opakovala věci rodičů, nebylo to pro mne nijak těžké. Dělala jsem, co mi bylo řečeno. Brala jsem prinicip profesora Václava Vojty jako dar, a později jsem k tomu, ještě nechtěně a nesprávně, jako malá osmiletá holka vedla i ostatní děti. Nepochopily to a já to vzdala. Ještě aby to pochopily, vždyt jsem si vybírala pětileté. Měla jsem tendenci poučovat a tento odporný zvyk mám dodnes, doufám jen, že v tomto článku se nevyskytne. Ale vrátíme se, už jsme odbočili.
Byla jsem tedy za Vojtovku ráda. Až později jsem však pochopila, jakým způsobem mi rehabilitace pomáhá. A to je nejdůležitější. Pochopila jsem to před nedávnem, po epifyseodese, v Chlumu roku 2008. Když se na to dívám z odstupu, musím říci, že už bylo načase:-)-nemyslíte?
Ale abyste mne špatně nepochopili. Vždycky jsem Vojtův princip brala jako něco dobrého. Nebylo mi to snad vždy přijemné, ale nikdy jsem netvrdila, že to nenávidím. Smiřovala jsem se po svém dětském způsobu s faktem, že to tak bude a cvičit budu ještě dlouho. A smířila jsem se.
A dnes, po osmi letech cvičení, jsem za to všechno ráda. Vím, že mi uklouzne au. Jsem si vědoma toho, že musím působit otravně, když doma při rehabilitaci sténám a říkám, že už nemůžu. Ale skoro nikdy nelze být zticha, když se mnou cvičí někdo jiný než Marcela , nebo další fyzioterapeuti. Všichni si myslí, že je to proto, že se rehabek bojím, já vím-tati-:-). Nyní však hodím všechnu úctu a slušnost za hlavu a řeknu to všechno tak,jak to cítím.

Fyzioterapeutů se nebojím. Mám je ráda a v úctě. To ale není důvod, proč jsem zticha. Pravdou totiž je, že víme, všichni do jednoho, jak citliví jsou naši rodiče. Je jim totiž líto potomků, kterým je rehabilitace nepřijemná. Ale proč, proč? Vždyt ví, že je to pro naše zdraví. Mám tudíž pocit, že je to jakýsi reflex, když děti křičí. Aby to rodiče ze soucitu už skončili. Já ale neskuhrám u sestry a táty proto. Říkám au, protože mě to štve, jak jsou nervozní. Jak se klepou. Jak se bojí, aby netlačili moc. Jak mají jiný stisk, než na jaký jsem o prázdninách zvyklá. Skuhrám proto, že nemají ruce jako Marcela. Ale to neznamená nic špatného:-). Marceliny ruce jsou něčím, na co je moje tělo zvyklé, a co přijímá. A žádné jiné prsty už tam nikdo z mých částí těla nechce. Ale to nevadí. Funguje to stejně dobře jak u sestry a otce, tak i u Marcely. U té možná rychleji, ale to je otázkou cviku. Takhle to beru já, Petra F. Jogobella, a doufám, že je to pozitivní. A ne moc složité. Ještě aby si to přečetla Marcela. Prosím, dejte jí to někdo. Nemám možnost. Děkuji :)
Zdroj: http://peti95.nepise.cz/85430-jak-to-vsechno-beru-po-osmi-letech-ja.html

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře