Dnes poprvé, dnes naposledy

2. květen 2014 | 09.14 |

... do školy na první maturitní, poslední anglickou slohovku.

Když se za těmi roky dívám, bylo jich osm a byly občas dost ohnivé. Nemůžu nevzpomenout na matematiku, která mi tak šíleně nešla a u které se, předpokládám zásluhou paní doktorky, na poslední dva roky prolomila ta neprůstřelná stěna. Od "beznadějného případu" k "počítá rovnice z hlavy!" slušný skok, který mě víc než blaží, protože to znamená, že kdyby v ničem jiném, v matematice jsem na škole kus práce odvedla :)).

Víc než kdy jindy za tu školu děkuju, zvlášť v posledních měsících jsem viděla příliš mnoho dětí, které budou umístěny do speciálních tříd, protože tak rozhodnou jejich rodiče. Příliš mnoho dětí, jejichž potenciál cítím. Nadávejte mi, vražte mi facku, rve mi to srdce. Netvrdím, že rodičovství, navíc s handicapem, je procházka růžovou zahradou s dvěma barvami - a šmytec. Jen je mi ale často smutno z toho, že rodiče mnohem víc než svému počátečnímu úsudku začnou postupem času věřit diagnozám a prognozám dítě ošetřujících odborníků, kteří sice dítě neviděli komunikovat proto, že se v přítomnosti doktorů leckdy nerozvázal jazyk ani mně, ale jsou to přece doktoři. Co na tom, že nejen v domácím prostředí a nejen s rodiči dítě normálně komunikuje :(

Nemám na mysli celou handicapovanou populaci, nějakým způsobem s rodiči komunikuje každé dítě. Přemýšlím o stavech těžkého fyzického postižení, kdy děti mnohdy vůbec nebo špatně mluví, kdy se příliš nehýbou a jejich indispozice je identifikuje jako okolí ignorující. Někdy si říkám, že by každé dítě mělo projít několikaměsíčním testem u nás doma. Můj otec sice není blázen, aby chtěl po kvadruparetikovi nosit cihly, ale kdy poprvé v mém okolí někoho nehlídal vyslovit mou diagnozu? V deseti? - Já vím, že ses narodil do tohoto těla. Ale teď se půjdeme podívat, co doopravdy svedeš.

Nedávno jsem se ptala samy sebe, jak bych vnímala, kdyby se zmínek diagnozy nikdo z naší nevystříhal. Štěstí, že jsem zrovna měla v ruce sklenku (chlastám furt, žádný zrovna :-D), protože se mi udělalo mírně slabo. Mně stačilo dozvědět se to ve třinácti a na dlouhou dobu jsem se se spastickou diparézou tak ztotožnila, že hnusnější, psychoanalytičtější pubertu si neumíte představit. A nezáleží jen na prostém vyřčení diagnozy, ale "já to za tebe udělám". Je jedno, jestli proto, aby to bylo rychleji, nebo proto, že se dítěte (člověka) zželí. Já vítala jako ceremoniál dny, kdy jsme neměli výtvarku, matiku, nebo oběd, ke kterému jsme měli cokoli, co se dalo (kultivovaně) jíst lžící. Chraň mě bůh Křivonohon, kdybych před tátou řekla "mně to nejde" a "ale.."!

petrashottova.blog.idnes.cz/c/308390/Mami-a-proc-nejsem-ve-skole-s-detma-jako-ja-Nesmaly-by-se-mi.html#t2

Koukám, že jsem se zas rozpálila. Co jsem se málem utopila po větě "pravděpodobně nezvládne maturitu, nebo horko těžko" - a to je s tou krásnou holkou normální řeč, ví toho víc než její vrstevníci, rozhodně nemá žádnou socializační poruchu a má - li didaktickou, není natolik alarmující, že by se s ní nedalo úspěšně pracovat - tedy, co jsem se málem utopila, plavu a píšu si tu svá tempa a asi ještě budu, aby mě vztek, že na spoustě míst jen není vůle, nestáhl pod hladinu. Náš táta taky nechtěl do Egypta, taky už nechtěl cvičit a vydupat jsem si to musela sama. On se se stavem srovnal, naučil se s ním žít, já ne. Nikdy nepřebolí, ale umíme to s ním. ...Chtěla jsem změnu. A mám ji. - ... vzpomínám na Danu Vachtlovou, která nemluvící, ležící a PRÝ neslyšící, nevidomou (zato ale reagující a pozornost vyžadující, kde je potom pravda?) Elišku integrovala do běžné školky. Než aby ji dala do speciální školy, bude ji raději vzdělávat doma, když ji do běžné nevezmou.

... se mnou dítě komunikuje, specka pro něj bude jednodušší. (Oj, muselo by se namáhat, ale on ani MatFyzák neproletí zkouškami jako vánek alejí..) ... a co jednou? Až tu rodiče nebudou? Co je to za život, když nemůžu říct, co ve mně je, strávím ho mezi těmi, kteří to skutečně nevědí, a nemám, kam se posunout? Vlastně ano, do strany. Dopředu NE! A ty srdceryvné zámysly, že mezi svými bude dítěti líp ... ono žije duší, víte? Ne tělem. A duši neformuje tělo, tu formujeme my. Jenže na změnu je v tomto případě leckdy UŽ HODNĚ pozdě.

Ale víc už dnes ne, mám hlavu zase nad hladinou a nebudeme si kazit krásný den májový :)

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Dnes poprvé, dnes naposledy majka 02. 05. 2014 - 16:34
RE(2x): Dnes poprvé, dnes naposledy peti95 02. 05. 2014 - 16:35
RE(3x): Dnes poprvé, dnes naposledy majka 02. 05. 2014 - 17:07