Menší kuchyňský problém

6. červen 2009 | 18.20 |

Moje sestry jsou úžasně domácky založené.  Já však nikoli. Ony perou, vytírají, žehlí, vaří si. Já však nikoli. Sestra mě učila žehlit a prát. Tu první věc dělám s nechutí, ta druhá se mi vykouřila z hlavy vteřinu po tom, co jsem se ji " naučila".  Ne. Nejsem hospodyňka a nikdy nebudu.

Nejde o to, že by mi to nešlo, šlo by, kdybych chtěla,jenže já nechci. Nenávidím uklízení, konkrétně mytí nádobí, protože to dělám pořád-už nám totiž několik let-cca rok- nefunguje myčka,a asi hned tak nebude...

Když žehlím, nekmitá se mi to pod  rukama jako sestře, nepískám si, moje duše trpí, protože mám spoustu jiných věcí na práci. Když myju nádobí- je nás pět, vynásobte si to čtyřmi a půlkou-. drásá mi srdce pomyšlení, že bych mohla psát. A jestliže mám prát atd., rozčiluje mne představa jiné činnosti, takže se tvářím jako ...ehm ehm....

A PROČ MI TO NEJDE?

Nejde mi to proto, že nejsem domácí typ. A nejde mi to, protože mám motoriku a ruce asi jako Ron Weasley. A protože MĚ TO NEBAVÍ.

PROČ MĚ TO NEBAVÍ?

Protože mi to nejde.

DÁ SE S TÍM NĚCO DĚLAT?

Nevím, doufám, bojím se chvíle,kdy to budu muset dělat...

JAK TO UDĚLAT?

JAK TO UDĚLAT?

Učit se. Učit se. Ale já nemám ráda, když mi někdo kouká na ruce. Nenávidím to. Nesnáším to...

Jsem prostě beznadějný případ,a  protože mi domácí práce jdou asi jako psovi pastva, budu se muset hooodně učit. Ach jo...

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře