7.-9. měsíc léčby

10. březen 2012 | 17.09 |

Nechce se mi věřit, ale za pár dní to bude 9 měsíců léčby.

Když už si myslím, že se něco nedá zlepšit a další vlna změn musí přijít až na další léčbě, že už má mozek dost, že tělo ze sebe už víc nevydá, postará se nějaká bylinná síla o to, abych se ráno budila jiná, než jsem usínala. A takhle to jde minimálně jednou do měsíce. Naposledy jsem psala pořádně cca před dvěma měsíci, a za tu dobu, tzn. od ledna dnešního dne, po dobu posledních osmi týdnů, na povrch vyplavalo několik dalších změn.

Psychika: V posledních dnech se čím dál častěji přistihuju, že nemám daleko k slzám. Smutkem, dojetím. Ta tendence se objevovala už dřív během léčby, ale teď ( v průběhu posledních dvou týdnů) se stala samotnou mojí součástí a slzy už pro mě nejsou neznámé. Ne že bych brečela, kdykoli se naštvu nebo rozradostním, to ne. Ale dokážu to, a to je něco, co jsem dřív nejen neuměla, ale ani nechápala - protože jsem to neuměla. 

Tělo: Před dvěma týdny, takže docela nedávno, jsem po zvažování pro a proti za hlavní bod rehabilitace opět prohlásila vojtovku. Nohy sice nebyly o nic horší než při odjezdu z Hurghady, ale cítila jsem, že hlava to ještě potřebuje. Vyčerpávalo mě neustálé kontrolování toho, jestli chodím správně, zvýšila se hypertonie celého těla a tím se začala opět hlásit skolioza. Mozek prostě dával najevo, že bez reflexů zvenčí stimulovaných to ještě všechno nezvládne, i když vím, že by chtěl. (A tady je důkaz, že cvičit se musí, musí soustavně, i když vám pokrok během ambulantní léčby vyrazí dech. Žádné vavříny!) Ale zato je vidět, že cvičíme! Nikdy to tak rychle vidět nebylo, ale od té doby, co téměř denně (během těch dvou týdnů jsme vynechali asi 3x) vojtíme, vypadají nohy mnohem víc jako nohy, než kdy vypadaly. Od kolen dolů totiž pořád ještě spazmus nahlodával správné postavení chodidel a nutil špičky k rotaci, i když se mi většinou dařilo to brzdit, ale díky vojtovce teď povolily nárty, náznak pravého úhle je téměř neznatelný (tendence vtáčení je tam stále, ale ani Řím nepostavili za den, a oproti stavu v červnu je to ráj). Cílem rehabilitace je teď uvolnit chodidla, prsty, kotníky a kontrolovat i zbývající části nohou, aby se náhodou zase nesmrskly (ne že by se jim chtělo, ale jistota je jistota). Daří se to dost dobře, i když občas motám nohama jako provazochodec, přes sebe, protože někdy přesně "nevyměřím", kam nohu položit, a protože nejsem zvyklá na rozpětí volnosti, nevím, co si s volnýma nohama počít :-)).

Jak se začala řeč od patnácti let zamotávat a stávat pro mě obtížnější, tak je teď po dvou letech snažší. Dech už dokážu používat tak dobře, že vyslovuju čistě všechna písmenka a slabiky. Musím si na to ale myslet, abych si zvykla, jak mám mluvit. Jenže já vím, že to dokážu :-)).

Asi tolik za poslední dva měsíce a ještě poznámka: Nic z toho, co se zlepšilo od začátku léčby, se nevrátilo nazpátek. Jen když už mám pocit, že to lepší nemůže být, ukáže se, že nemám být spokojená s málem :-). Takže když jsem psala někdy na podzim, že nohy už nejsou spastické, tak teď se ukazuje, že na začátku byly spastické hodně, a že můžou být ještě uvolněnější, a ještě a ještě ... jenže to já nepoznám, kdy je noha úplně volná, protože jsem spazmus nechytila v průběhu života. Totiž, co to povídám! Poznám! Určitě! Za chvíli budu úplně v pohodě, věřím tomu :-)). A pořád, pořád můžu nahoru ...
Zdroj: http://peti95.nepise.cz/85573-7-9-mesic-lecby.html

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře