Neskutečně. Nehmatatelně

22. únor 2012 | 17.13 |

Tak mi je.

Možná obyčejná puberta, zabržděná, restartovaná léčbou? Kdoví. Mám někdy pocit, že mě někdo přesypal z toho starého pytle do jiného, nového. Mám pocit, že jsem neměla nikdy pořádnou identitu, až teď. Tady na blogu to možná vidět nebylo, ale teď na sebe můžu prásknout, že jsem nebyla vždycky ze 100 % optimista, jak by se mohlo z psaní zdát. Září 2010 - první polovina února 2012, to byla asi nejtěžší doba, kterou si pamatuju a jsem schopná stoprocentně vnímat. Strašně jsem lítala. Ve všem. Nejdřív v tom, že jsem se pomalu připravovala už dřív na to, že budu jako dospělá ještě míň pohyblivá. Ten strach byl ... obrovskej. Nikdy jsem si ho nepřipouštěla, protože mi nikdo nikdy neřekl, že nemusím mít obrnu, že ji můžu vyléčit. A žít ve strachu ... to je něco, co nepřeju nikomu.

Teď se tomu všemu strašně směju. Nebo spíš ... teď se směju. Úlevou? Bůhví ...

Když jsem si nedávno prohlížela zápisky o průběhu léčby, došlo mi, že největší přínos po psychické stránce byl ten, jak rychle jsem se dokázala oklepat. Zatím poslední depresivní faktor se vyskytoval ještě před týdnem ... a já jsem v rekordním čase okey. To jsem dřív neuměla - a vím, že to je léčbou, že teď to dokážu, protože jsem byla v hlavě "dětsky zaseklá" - paměť nedokázala vyčleňovat a separovat. Všechno jeden šuplík. Všechno TEĎ. Ale poslední týden ... strašně cítím, jak je to jiný. Rozhodně tomu pomohly i konzultace s psychologem.

Já jsem si nikdy neuměla představit, že bych za nějakým psychologem šla. Přiznám se, že jsem je strkala do pytle s takzvanými "duševními hygieniky" ...ale chyběl mi odborný koncept. Teď ho pomalu získávám. Je pro mě včera, dneska, zítra. Je úplně jedno, co rozebírám, jaký mám problém, ale důležitý je, že všechny strachy, obavy, smutky, negace a negativy nejsou součástí okolí. Všechno je jenom energie - většinou,když je nám dobře, negativní energie je hluboko v nás. Zamčená, zasunutá. Ale je strašně lehký pustit ji ven. A potom - potom žijeme, teda aspoň já - žiju - ve strachu, v obavách, ve smutku. Ve strachu z toho, že neudělám zkoušky. Ve strachu z toho, že budu maturovat na vozíku. V obavě z toho, že se mi nepodaří zařídit další léčbu. Ve strachu z toho, že mě nevezmou na rehabku a nohy se zase zkřiví. Ve strachu, že se mnou někdo nebude souhlasit a nebudu mít sílu stát si za svým. V obavě, že se nikdy nevzpamatuju z nešťastný lásky, ve strachu ze sebe a z toho, co se mi děje v hlavě. Ve strachu z vlastního rozumu.

Ale teď jsem přišla na to, že to dokážu - dokážu přimět strach, aby zůstal ve mně. A ani ne, aby tam žil. Spíš aby se pomalu rozpouštěl. A nebojím se, že budu maturovat na vozíku. Těším se, že v osmnácti, kdy mi skončí hrazená rehabka, už ji nebudu potřebova...

.... Že budu maturovat v botech na podpatku. Užívám si strašně moc. Všechno. Píšu si deník i s nejmenšími detaily. Jsem vděčná. Za to, že můžu běžet. Za to, že můžu jít a vím, že ne zpátky. Už nikdy nechci zpátky. Jsem strašně moc ráda, že jsem měla tu možnost poznat, jaké to je - být tělesně postižená.

Je to ta nejlepší škola, kterou jsem mohla absolvovat, a poznala jsem díky ní spoustu úžasných lidí, ale nikdy, nikdy bych to nechtěla prožít znovu. Není to lepší. Není vám objektivně líp, ale dokážete si víc vážit věcí, které jsou pro zdravé lidi běžné.

Já byla dneska po několika letech v zoo a poprvý si pamatuju zvířata, který jsem viděla, protože jsem se nemusela soustředit, abych zvedala nohy. Dokonce posledních pár dní jsem si mohla dovolit zavřít ve vlaku oči, protože už se mi do hlavy můžou fixovat návyky a já se proberu včas, abych nepřejela (kdybych teď týden nepsala, tak jsem to zakřikla a dojela do Bratislavy). Nemusím se držet, když jednu hromadnou dopravou. Užívám si, že můžu pustit sednout starší paní a nikdo nekouká, proč ji nepustí někdo stabilnější. Já mám radost i z toho, že jsem si nedávno pobrečela, když jsem si vzpomněla na mámu. Že nejsem bezcitná a kamenná.

Kamenná rozhodně NEJSEM. Momentálně si pochutnávám na biočokoládový chilli kostce namáčený v sojovym mlíku a mám pocit, že vim, jak se cítí parní lokomotiva. A ve čtvrtek mě čeká sakra těžký zkoušení z fyziky, prakticky příští týden pořád něco, ale i z toho jsem happy. Asi bych si začala tancovat s popěvkem "hurá, jsem obyč skorosedmnáctka, hurá hurá, žádná přemoudřelá diparéza", ale nemůžu. Jsem to prostě jáááá.

Já.A jsem ráda na světě. Docela. Celkem. Dost. Hurá!
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře