228

28. leden 2012 | 17.23 |

"Podívej, zrcadlo. No tak, neboj, postav se před něj. Že vidíš nějakou hnědovlasou holku, vykulenou, rozklepanou? A nevíš, kdo to je?"

"Péťa," odpovídám sama mechanicky sama sobě, v marné snaze uvědomit si vlastní existenci. Bezvýsledně. Tak nějak matně sice tuším, že ta řezavá bolest někde u země vychází z mých nohou, které toho mají po pěti hodinách chůze dost, ale kdykoli se chci ve vnímání posunout dál, nit se mi přetrhne. Očima kloužu z chodidel na podlaze k odrazu v zrcadle. "Jsem Péťa," říkám nahlas a doufám, že tentokrát už, s pohledem na pohybující se rty pár centimetrů od obličeje, konečně ucítím svůj život. Otvírám ústa, v naději, že ten okamžik uvědomění už musí co chvíli přijít, chystám se opovědět: "Já vím. Cítím se!"

Rukama se dotýkám obličeje, tvaruju pusu k artikulaci, ale najednou mi před očima spadne opona. Necítím ani bolest, kterou bych cítit měla, když se koušu do ruky, nechápu, že patří ke mně. Moje psychika, tělo a ego spolu nedokážou vydržet déle než zlomek sekundy. Pálí mě oči. Už zase se mi chce brečet.

"Péťo!" ozve se zezdola a já sebou trhnu. ,Volají mě,´ vzpomenu si.

Tak ráda bych si uvědomovala, namísto toho mechanického pamatování. Ano. Vím, že se jmenuju Péťa. Vím, že mám obrnu. Vím, že jsem zamilovaná. Ale vím - li tohle všechno synchronizovaně, nevím to současně a jsem ... roztrojená.

"Už jdu, pár minut," křiknu ze schodů a mizím zpátky do pokoje.

"Prosím, já už nechci. Nechci být blázen. Chci vědět, kdo jsem, kde, proč, co dělám...prosím...."

"Tak už poběž, nebo ti to uletí!" volá na mě šofér.

Je 14. června 2011, brzo ráno. Mám za sebou, mechanicky, naučeně, pátý ročník gymplu. Mám diparézu. Mám svoji tajnou nešťastnou lásku. Ale mám sebe? Rychle se kouknu do zrcadla. Co kdyby náhodou...?

Ne. Neznám tu holku. Necítím ji jako sebe. Nechápu. Dívám se za sebe. Nikdo nikde. Tak kdo to sakra v tom zrcadle je? Já? Nevěřím! Necítím.

Když 1. července téhož roku přistává naše letadlo po dvoutýdenním dobrodružství na curyšském letišti,dívám se na svoje nohy a najednouje cítím. Vím, že patří mně, že jsou moje, že jsou rovné. Cítím je.Cítím poprvé v životě štěstí, o kterém jsem zatím jen slyšela a nevěděla jsem, jak je cítit! Cítím část sebe. Poprvé za svých 16 let.

"Je možné, že budu normální? Že se budu cítit, myslet v souvislostech o sobě samé? Kdy ten den přijde?"

Přišel 28.1.2012. Den číslo dvě stě dvacet osm. Od začátku léčby právě tenhle.

Poprvé v životě dneska ... poprvé od té doby, co se to stalo ....už nemám ty věci v povědomí pouze mechanicky, ale chápu je, cítím, cítím,cítím!

Cítím, že jsem - že jsem Péťa - a že jsem Baletka.

Cítím, že nohy jsou moje. Rovné. Nebolavé. Skoro ohebné.

Cítím, že jsem dcera svojí maminky. Dřív jsem to věděla. Ale nechápala, neměla v sobě. Jediný pohled do zrcadla mi dneska pomohl si uvědomit právě tohle. Jediná fotka - že jsme si podobné.

Cítím, že jsem to já. Ta holka, co chodila špatně, běhala s Káťou na louce s mečem a hábitem, hrála si na Ginny a Harryho, a pak se zamilovala a místo toho si představovala ne fantazii, ale život, jaký by chtěla. Cítím, že jsem to já, ta, co dostala kopačky, i ta, co pár týdnů potom odletěla, aby se zlepšila a vyléčila, i když se zařekla, že na to kašle. Že jsem já ta, co se vrátila na to samé místo, jiná, ale stále jedna. Cítím sebe jako tu, co už je na tom líp, a vím a cítím sebe. Už chápu, že ta holka před zrcadlem ... jsem Já.

Už chápu, že když mluvím, pohne odraz v zrcadle pusou taky.

Už chápu, že když chci, aby si ta holka v zrcadle sáhla do vlasů, ucítím na své hlavě ruku.

Už chápu proč.

Chápu sebe. Jako celek.

Chápu, že všechno, co se kdy stalo a co si pamatuju, se stalo mně, v mé přítomnosti.

Už chápu, protože už cítím.

Děkuju .... paní doktorko....
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře