Drž mě, ať se nelekám

7. leden 2012 | 17.27 |

Byl srpen 2011,euforie z léčebného úspěchu stále intenzivně přetrvávala, a já byla momentálně šťastná. Paní rehabka změnu poznala, těšila jsem se, že se díky nově nabyté energii zlepší i škola, a když mi paní doktorka Augustínová napsala, že se mnou počítá na podzimní léčbě, zmocnila se mě dost silná extatická chvíle, vyskakovala jsem do stropu, křičela jako malá a brečela. Mělo to hned dva důvody.

Obvykle mě moc věcí nedojímalo, podezírám paní doktorku, že i schopnost pláče je jednou z psychických změn během léčby. Když jsem brečela, bylo to proto, že mě všechno stvalo, anebo jsem byla bezradná a sama.

"Máme na léčbu a na střechu!" vřítila jsem se k otci, "můžem jet v září!"

"Proč tak ječíš? Neblbni," zatvářil se, jako bych mu domů přitáhla feťáckou grupu, "co po mně ZASE chceš?"

Vypotácela jsem se z koupelny, kde se zrovna nacházel, a po zbytek dne jsem setrvala na posteli ve svém pokoji, kde jsem zatvrzele zírala do zdi, protože ve mně všechno kolem, ještě nevybaleným kufrem počínaje a léčebným rozpisem paní doktorky konče, dráždilo časovanou bombu. Ta zrada! Můj otec, jediný dospělý, jediný rodič, jediný, na kom všechno, co udělám, bude ještě dva roky záviset, mi právě oznámil, že nikam nepojedeme!

"Ty si myslíš," začala jsem opatrně následující den večer, kdy spokojeně kouřil a četl noviny, "že mě to baví? Já ti jenom říkám, že máme na léčbu a na všechno ostatní. Proč bychom nemohli jet teď?"

"Představ si třeba, že nemůžu," pravil otec sebelítostně hlasem, z něhož ironie přímo čišela, "mám práci. Krom toho jsme se domluvili, že další léčba bude v červnu, za rok, ne za tři měsíce."

Měla jsem dojem, že mě trefí šlak. A zabolelo mě, že téměř všichni ostatní rodiče by se té šance okamžitě chopili a jeli, i kdyby se jim to sebevíc nehodilo, anebo by se aspoň snažili zařídit to tak, aby jejich dítě léčbu, která mu prokazatelně tolik pomohla, mohlo podstoupit. Jenže ne tak náš táta, Ten má krom dalších mně rozhodování ztěžujících vlastností i zvyk oznamovat přesně, co si myslí, takže bez obalu pravil, že se mému projektu podřizovat nebude a ať nevymýšlím hovadiny.

Nakonec jsem do Hurghady odletěla, ale bez táty. Měla jsem se naprosto skvěle a dozor nade mnou bděl 24 hodin denně na směny. Trochu mě děsilo, že mi táta vlastně ani nechybí. Za ten měsíc, co jsem v Egyptě byla, mi na denní zprávy, jak se mám, odpověděl všeho všudy třikrát. Demonstroval uraženého rodiče, uraženého proto, že mu někdo léčí dceru a někdo další to realizoval finančně.

Chyběl mi jednou. Pamatuju si to. Čekárna byla plná starostlivých rodičů mazlících se s dětmi, a paní doktorka mi zrovna opichovala achillovky. Ke konci si navykla dělat to každý druhý den, ale poprvé to vždycky bolí nejvíc. Obyčejně mě uklidňovala a držela ona (to protože jsem potichu volala maminku :)), ale achillovky jsou pojmenovány správně a já to několikrát už nevydržela a při injekcích jsem se dost vzlykavě chichotala.

Když jsem přiletěla po měsíci domů, rovná jako svíčka, táta reagoval, jako kdybych se vrátila z cesty kolem světa. Je jedno, jak vypadám, hlavně že jsem doma. Okamžitě jsem se stáhla do sebe, odhodlaná neukazovat se mu, dokud nebude chtít. Ale jednou jsem to nevydržela a vypálila na něj: " Hele, jak chodím. Vidíš? JE TO ÚPLNĚ ROVNÝ!" dodala jsem, když dělal, že neslyší.

"Já vím," řekl potichu a objal mě tak, že jsem se obávala opětovného zkřivení.

Přestože jsem už téměř zdravá, cvičit ještě musím. Paní doktorka nemůže každému sestavovat plán rehabilitace, to musí člověk vědět sám, co jemu nebo jeho dítěti pomáhá. A držet se toho. Když mi v červnu řekla, že bych měla cvičit tři hodiny denně, myslela jsem, že se zbláznila. Při škole to hlavně nešlo stihnout, pokud jsem nechtěla propadat. Ale poslechnout jsem ji musela, protože nešlo vymyslet nic jiného. Obrna není hračka, nemůžete si vybrat, co s ní uděláte, pokud máte daný cíl. A tak cvičím. Hodinu na motomedu, hodinu ruce, hodinu nohy. Chodím navíc pěšky do i ze školy sama, takže to je hodina chůze denně - minimálně, protože si většinou přes den vzpomenu na něco dalšího, co nutně potřebuju. Drahý rodič zpohodlněl, a tak i na asistovanou rehabku jezdím sama. Vlakem, metrem. Brzo, brzo ráno. Mám ji od sedmi. Běhám, když zrovna neprší. Posiluju, protože jedna z mála rodičových intervencí do mého terapeutického harmonogramu spočívala v tom, že mi obstaral stroj posilující břišní svaly, a brzo do mě začne pravidelně bušit kvalifikovaná masérka. To proto, aby mě odblokovala. Bolí to přibližně stejně jako injekce do zad, a mírně zuřím, protože při návratu domů jsem ještě zablokovaná nebyla a kdyby rodič zavolal rehabce a domluvil s ní konzultaci, aby mu ukázala, co se mnou má cvičit, možná ani nejsem.

Naše dialogy probíhají přibližně takto:

Já: "Tati, prosím, zavolej rehabce. Zavolala bych jí, ale musíš se to naučit a nevím, kdy máš volno."

On: "Prosimtě dej mi pokoj. Nemám čas. Zejtra jí zavolám."

Když jí ani "zítra nezavolá", jsem nucena zvolit taktiku strašení.

"Tati, fakt už bych potřebovala, abys jí zavolal. Myslím, že když cvičit nebudu, nohy se zase zhoršej. Krom toho mě trochu bolí." (Nebolí mě, a kdyby ctěný rodič poslouchal paní doktorku v červnu, věděl by, že musí cvičit se mnou.)

Zavolal jí. A protože to nebrala, získal tak další čas, kdy nemusí NIC.

Když jsem byla koncem listopadu nucená zažádat si o povolení odcházet se školy ve dvanáct, kdykoli to budu potřebovat, vůbec se mu nechtělo to podepsat. "Já ti vypnu internet a budeš moct bejt ve škole normálně. Nehledej objížďky."

"Hledáš je ty," vyjela jsem, "klidně si ho vypni, stejně doma odpoledne nebudu."

Odpoledne, když přijdu ze školy, mám od 13. hodiny do hodiny 16. vyhrazený čas na rehabilitaci. Potom se musím učit, a stejně na to mnohdy nemám sílu, protože tři hodiny procvičování pohybů mě vyčerpávají. Ale jinou cestu zvolit nemůžu. Když jsem nedávno seděla o půl jedné ráno v kuchyni a psala seznam, co musím udělat, sešel rodič nakvašeně dolů a vynadal mi, že se bál, že mě někdo unesl, a co tu proboha dělám.

"Plánuju," sdělila jsem mu suše.

"Ó bože," nasadil turbosoprán, "copak má slečna za problém?"

Bum. Bác.

"Slečna má za problém, že je na všechno sama, že toho má moc ve škole, že by měla cvičit ještě víc, ale sama nemůže, že třeba vůbec neví, jak a za co se dostane na další léčbu, a že jestli se na ni nedostane, tak se může pěkně zhoršit, protože by léčba měla v jejím případě trvat apsoň tři roky. Hele, mám problém, že je toho na mě moc a potřebovala bych někoho, aby ty nohy řešil se mnou. Taky mám spoustu obvyklých pubertálních problémů, který tě ale nezajímaj, a pokud tě nezajímá ani ten zbytek, tak mi nenadávej, že jsem po půlnoci vzhůru."

"No díky," zavrčel dotčeně.

"Ne, děkuj doktorce," zasyčela jsem. "Pokud sis toho ještě nevšiml, vyléčila mě z obrny a pomohla mi sebrat se."

"Já si všiml. A co budeš chtít, v tom tě podpořím."

Že si všiml, jsem vydedukovala z neochoty mě kamkoli vozit. Dřív by mě nosil na rukou, kdybych mu řekla, že mě bolí nohy, dneska dělá, jako bych měla řidičák já. A protože považuje za blbost všechno, co by zavánělo nutností pořízení, řekl mi, že mám místo motomedu tahat cihly a hýbat se.

"Hýbu se. Ber to jako informaci, ne přesvědčování."

"No tak pak nechápu, co máš za problém. Nic ti nezakazuju, dyž to neni blbost."

Resumé: OTEC JE CHLAP.

Eva, maminka Paulínky, jednou psala: " Nechci být zklamaná. A nechci zklamat ani Paulínku."

Paulínka možná nebude schopná cítit zklamání, ale jenom pozitivní a negativní energii samotnou. Láska její maminky pro ni ale bude důkazem, že ji nezklamala. Těm dvema jejich lásku moc přeju. Vím přesně, jak se cítí Eva, a nikdy nepoznám, jak ji vnimá Pauli, ale musí to být nádherné.

Ne. V rehabilitaci nejde dělbu práce podle toho, kdo co zvládne. Obrna není sranda a udržování svěží psychiky s ní teprve ne.

Chytit tě za ruku

bojovat s tebou

mířit bok po boku

ránu za střelou

Vědět, že nejsem sama

cítit tvoji lásku kolem sebe,

umět říct: "Mám tě ráda."

chtít dnem i nocí makat na svém těle

Můj otec projeví spokojenost, když si sama zařídím rehabku, a dává mi tím najevo ne hrdost na moji samostatnost, protože i na té neustále spatřuje chyby, ale úlevu, že mu odpadla staros...

.... Naznačuje mi, že péče o mě by ho vyčerpala. Že život s obrnou, byť minimálním, není žádná legrace. Já to ale velmi dobře vím. Vím to díky těm hodinám probrečeným u zrcadla dávno před léčbou, díky pooperačním bolestem, které jsem musela občas překonat, aby odezněly ty ostatní. Ale na to všechno, co mě ještě čeká, jsem sama. Tátu by nikdy nenapadlo zeptat se mě, jak se cítím, navrhnout, co bych mohla dělat, pochválit mě. Napadá ho jenom, co bych dělat neměla. Vypíná mi internet a pouští ho jenom na hodinu denně, což ho rozčiluje, protože ho tím vypne i sobě, a bůhvíproč má dojem, že jsem závislá. Pravil zhruba tohle:

"Když teda teď budeš, jak říkáš, po léčbě cvičit, tak já ti k tomu přidám i snížení internetu. To je moje cena za to, že ti mám do školy napsat omluvenku."

Můžu se tomu jenom smát. Nijak mi tím věci neulehčí. A nemůžu se na něj naštvat. Protože ho mám ráda. Ale mám ho ráda takového, jaký byl, když jsem byla malá. Mám ráda tátu, který se mnou kreslil ježky na sádru na nohou a česal mi vlasy, když jsem šla poprvé na ples. Jenže v ostatním, v tom nejdůležitějším, se musím spolehnout sama na sebe. Je to těžké, vyčerpávající, bolestivé.

Nepřeju si nic jiného víc, než mít jednou kolem sebe děti, kterým budu moct dát lásku, kterou znám, cítím, ale nikdy jsem ji neměla možnost přijmout a pochopit. A všem postiženým dětem přeju rodiče, kteří s nimi budou bojovat, dokud nevyhrají a dokud budou děti chtít. Aby pak ze sebe ... nebyli zklamaní ....

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře