Měsíc po druhé léčbě

27. listopad 2011 | 17.37 |

21.11., měsíc po skončení druhé ambulantní léčby v Egyptě, jsem byla na kontrole u paní rehabky, která mě viděla naposledy před víc než rokem. Nevěděla tedy, že jsem do Hurghady jela, a neznala ani terapii samotnou.
Změny si ale všimla a hned se mě ptala, co cvičím – povídala, že to teď vypadá "docela dobře". Když jsem jí léčbu popsala, vzala si dokonce i internetovou adresu. Navíc jakmile jsem se dostala k tomu, co všechno dr. Eva opichuje, kývala paní rehabka hlavou a vypadalo to, že dokonce chápe, co je teď třeba dělat – že nestačí jen dát injekce a pak se na cvičení vykašlat.

Do zprávy mi napsala DMO diparézu s tím, že spasticita je mírná a mezi jediné symptomy, které mi z obrny ještě zůstaly, patří levostranná hypertonie ruky a nohy, lehká cirkumdukce (vtočení) kotníku a oboustranná elevace paty (to v překladu prakticky znamená, že před dopadem na zem se mi chodidlo v kotníku lehce stočí dovnitř a pata je výš než by měla být, ale při dopadu se noha vyrovná a na ploskách stojím správně – s oporou na patách).O té docela silné kyfoskolioze, kterou jsem měla ještě před rokem, nepadlo ani slovo, a o vnitřní rotaci špiček taky ne.
Poslední symptom, který mě do obrny řadí, je hyperextenze kolen, kvůli které je chůze stále ještě paretická (a je to tedy stereotyp diparézy, i když to na první pohled a obecně vůbec tak nevypadá). I paní doktorka v Egyptě si lámala hlavu, proč nedokážu nohy v kolenou normálně narovnat, ale buď jen skrčit nebo prolomit, a já nemůžu přijít na to, jak jim pomoct, aby to uměly.

Na závěr mě paní rehabka poprosila, abych se jí, když to vydrží, za dva roky přišla ukázat znovu. A tak jsem usínala s vítězoslavným pocitem, protože paní doktorka Augustínová mi slíbila, že za rok bude zpráva prázdná – a za dva molo a Miss. Modelingové ani podobné ambice ale nemám a věřím tomu, že za dva roky už nebudu léčbu potřebovat..

Chvíli to ale ještě potrvá a já neusínám na vavřínech. Navíc mám pocit, že přes zimu bude cvičení obzvlášť těžké a důležité. I když ale v tomhle období moc změn nenastává (protože v zimě i zdravý člověk zatuhne), něco se přece jen zlepšilo.

Levá ruka má lepší hrubou motoriku, unese víc a všimla jsem si, že už mezi ní a pravou není skoro žádný rozdíl – buď funguje jako hlavní nebo jako pomocná, a už ani nemusím myslet na to, aby se zapojila sama, což je dobře, protože ještě před měsícem by zůstala levá ruka viset podél těla, kdybych si nevzpomněla, že ji taky už můžu používat.

Když sedím, píšu nebo dělám cokoli, kdy je hlava v jiné úrovni než tělo (tedy skoro vždycky, když nestojím nebo nechodím), nemusím už ji podpírat. Dřív byl krk slabý, takže mě brzo bolel a hlavu jsem dlouho neudržela – a když jsem se snažila ji vzpřímit, vždycky mi zatuhla ramena a ruce se zkřížily v pěstičkách přes sebe.

Zvládnu už rozpažit, i když je to dost nepříjemné a trochu to bolí, ale ruce (zejména pravá s tím měla problém) už tomu aspoň nekladou odpor.

.... Když ale chci rukama v ramenou plynule pohnout "dozadu-dopředu", už to nebolí tak jako v Egyptě.

S nohama jsem spokojená, protože se ani po nemoci, kdy jsem cca 2 týdny pořádně necvičila a většinou ležela(nebo přecházela bacil ve škole), nezhoršily, stav se neposunul dozadu, jen se zarazil (jako pozastavený download). Teď, když už jsem zase OK, mám pocit, že se o kousek vylepšila klenba a ten vysunutý palec se "zasunul" kloubem zase zpátky, takže chodidlo je o něco rovnější a vypadá přijatelně – vlastně nejen vypadá – dlouhou dobu nezabolelo, i když to možná bude tím, že už jsem dlouho nestála a nechodila po špičkách. Zatím jsem se totiž vždycky, když jsem to chtěla zkusit(předvést někomu, jak jsem chodila dřív), málem zřítila. Nohy evidentně v tomhle ohledu ten starý stereotyp už zapomněly úplně a doufám, že už to vydrží!

Když už mluvíme o tom stahování, mám radost z toho, že se ve škole neztrácím a dokážu už si spojit učivo dohromady – vnímám návaznost. Dost mi to pomohlo v dějepisu, kde jsem dřív všechno musela znát nazpaměť, protože jsem neuměla přemýšlet souvisle. Zato teď, když jednu hodinu přijde Bořivoj a druhou Ludmila, už se nevztekám, že nepřišli spolu.Ještě před nedávnem jsem nedokázala pochopit, že jsou manželé, když jsem se o nich nedozvěděla zároveň – prostě jsem je k sobě neuměla seřadit (bylo to dost podobné jako puzzle - i kdybych je znala už několik let, bez předlohy bych je prostě záměrně nesložila, ani kdyby měly jen několik dílků).

No a konečně – zdají se mi sny. Pestrobarevné sny s dějovou linií. Sice si je nikdy nepamatuju, ale vím, že se mi zdají, protože se mi nikdy dřív nezdály tak jasně. Myslím, že to hodně souvisí s vnímáním, protože před léčbou jsem žila jenom v současnosti. Nechápala jsem souvislost mezi včerejškem, dneškem a zítřkem....

Zato teď ji chápu dobře, takže je načase se rozloučit. Zase příště!
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře