Tak nějak souhrnně, podzimně

13. listopad 2011 | 17.40 |

November 2011, 5 měsíců léčby. Všimla jsem si, že prsty u nohou se přestaly zatínat do pěstičky – v teplé vodě vždy ztuhly a bylo to skoro stejně nepříjemné jako spazmus, ale teď už jim to nevadí a jsou hezky volné.

Protože mám teď školu kratší, odpoledne se soustředím, jak jen to jde, na to, abych se hýbala správně. Jsou to zdánlivě maličkosti, ale potřebuju se teď zbavit už jen stereotypu z dřívějška a nastavit jiný.

Když už sedím ve škole, nutím k pohybu aspoň chodidla a protahuju je ("nahoru – dolů"), aby mi neztuhla – o opichování šlach v nártu obden, jako to bylo teď na druhé léčbě, totiž nestojím. Myslím na to, abych seděla rovně a nehroutila se, ale bez svalů na zádech to dost dobře nejde, takže i tohle už je na mně a ne na paní doktorce. Ona mě z atrofie injekcemi za měsíc natrvalo nevyhrabe.

V rámci nácviku správného dýchání si zpívám nahlas. Zatímco dřív jsem měla ze svého hlasu strach, teď ho využívám, a protože znám základní techniku, docela mi to pomáhá. Navíc při tom nesedím, ale každý den si udělám takovou oddechovou vsuvku, když si nazuju ty vysoké kozačky, pochoduju po kuchyni, dupu podpatkem do taktu a představuju si, že mám v ruce mikrofon – toho už jsem se taky přestala bát, hurá!

Jsem teď ale ve fázi, kdy je jakákoli přestávka ve cvičení strašně vidět. Třeba jsem musela zrušit poslední týdenní rehabilitaci, a nohám už se to nelíbilo. Dokážou se sice hýbat stále stejně dobře, ale je to bolestivější. Vzala jsem to jako ponaučení. Ono totiž nejde usnout na vavřínech. Stejně tak lehce, jako se stav zlepší, se totiž může vrátit zpátky. Ještě nejsme na konci léčby!!!

Tenhle článek píšu hlavně pro ty, kteří si dávají cíle. Setkala jsem se už s několika takovými, kteří očekávali, že jim děti začnou po dvoutýdenní léčbě chodit, mluvit, že se zlepší tak, jako jsem se zlepšila já. Že léčba v tom případě musí zabrat na všechny stejně rozsáhle a rychle.

Když si paní doktorka dítě prohlédne a řekne, že málo cvičí, je to pravda. A když léčba předpokládá, že se bude s pacientem makat, nezbývá než to splnit. Tohle není hodina fyziky, kde můžete u tabule říct, že jste se celý víkend učili, a profesor vám dá místo bajle čtyřku, protože na to nemáte buňky. Tohle je cesta k lepšímu stavu, která si něco určuje – a z vlastní zkušenosti můžu konstatovat, že když se do cvičení neopřete pořádně, paní doktorka to prostě pozná. Vždyť mi sama řekla, že jsem atrofická, že potřebuju zpevnit a je to jen na mně, a když se na to vykašlu, tak mě na léčbu příští rok prostě nevezme (a nebyla bych první).

Nedělá to pro sebe, pro reklamu, dělá to pro pacienty. Jenže donekonečna někoho opichovat, i když už by dávno léčbu nepotřeboval, proto, že nespolupracuje, nechce.

A nefunguje tu ani technika "dneska se mi nechce, zítra to doženu". Prostě nefunguje – takže teď, když sedím na zemi, opírám se o stěnu, mám laptop na kolenou a nohy přitom propínám, zatínám zuby, protože mi podkolenní šlachy během tří dnů, kdy jsem většinou ležela v posteli s teplotou, docela zlenivěly.

.... Nemyslím tím, že se nohy vrátí do původního stavu, jakmile přestanete cvičit, ale i kdyby vás přivázali k židli, tak si musíte najít způsob, jak cvičit jinak.

Protože jsem nebyla dost silná, abych se přemluvila po druhé léčbě, kdy všechno vypadá skvěle, cvičit pravidelně a stejně intenzivně jako dřív, vymyslela jsem si stimul strukturovaný tak, abych z něj nebyla otrávená.Ono to ani dost dobře nejde, pracovat na sobě, když se člověku nechce.

Nevím, jestli to je léčbou nebo snad třetím okem naší doktorky Evy, která myslí za třetí roh a pozemskými starostmi proplouvá, jako by se jí nedotýkaly, ale právě – bylo to zrovna včera – mi došlo, že si nejen řídím všechno sama, ale že dělám přesně to, co dělat chci. Snad jen kromě sociální role dcery nemám nic, co by nešlo změnit.

A protože mi odjakživa dělalo velký prolém vyrovnat se se stresovými faktory (taky jsem se někdy probrala a cítila, že je toho moc, i když většinou jsem spala ve skořápce), vzala jsem všechno jako hru.

Můj mozek, základna, která vydává příkazy, je jenom a pouze mým vlastnictvím. Je to jediná věc, kterou mi nikdo vzít nebo organizovat nemůže, nebudu – li zrovna umírat svíravou touhou lehnout si pod kudlu rizotomie. Znám ho dobře, vím, že mi spousta věcí nejde, ale sedět a naříkat mi nepomůže, protože nikdo mi zvenčí nemůže pomoct tolik, jako to dokážu já sama.

Dělalo mi problém se soustředit víc než 4 hodiny ve škole – vzala jsem si odpolední volno, abych hlavu zaměstnala nějak jinak. Už po pěti dnech se dostavil výsledek – dokážu se soustředit a lépe pracovat s nově příchozími informacemi.
Zhoršil se mi rukopis – a tak každý den píšu abecedu levou i pravou rukou, abych hlavu donutila k větší výkonnosti a nebylo pro ni tak složité přijímat změny. Hurá! Po čtrnácti dnech se písmo dá přečíst. Mám sice několik typů, ale teď už si jenom musím vybrat, kterého se budu držet a který hlavě podsunu jako MŮJ.

Mám období, kdy mě většina věcí "baví". Je to sice poněkud nepraktické, protože jsem nad věcí i v situacích, kdy bych neměla, ale naštěstí si toho ještě nikdo nevšiml. Když jsme třeba psali nedávno písemku z fyziky a mně to nešlo (ale vůbec, protože předměty "co slovo to vzorec" mi udělají ze zbytku soustředění a toho, co vím, skoro vždycky strukturu Popelčina trestného hrášku s popelem – stručně řečeno to dopadne strašně), ulevilo se mi, když jsem zjistila, že už tak trochu vím sama, jestli jsem blbá nebo ne – takže místo pocitu debility mám aspoň jasno – musím se do toho opřít. A konec. Už to dál nerozpatlávám, protože kdybych to udělala, musela bych velmi brzy skončit tam, kde jsem byla před půl rokem. Ne, nechválím se za tuhle zcela jistě projetou písemku, na druhou stranu jsem si ale srovnala priority a skočila bych se srázu spíš proto, že si se mnou dr. Eva musela dát tolik práce, než mi došlo, že bez zápřahu prostě rovná nebudu.

Baví mě chemie. Mám o tři hodiny týdně víc, třebaže bych navzdory jistému vědomostnímu progresu sírany pořád ještě sypala do akumulátoru, ale pevně doufám, že mi k něčemu budou.

Vždycky jsem záviděla slečnám před školou, když si sedly na zídku, před sebe natáhly nohy v botách na podpatku, zapálily si cigaretu a dělaly, že jim je stejně všechno jedno, protože jestli si někdo myslí, že je ta škola rozhodí, tak to se teda plete.Jenže teď jsem si uvědomila, že ony vlastně vůbec nemusely být tak happy, jak vypadaly. Vždyť byly na stejné cestě jako já před léčbou, taky znaly jenom jednu svoji podobu – a ta dospělá je teprve čekala.

Já mám teď možnost být happy – jediné, čemu se v blízké budoucnosti nevyhnu, pokud ještě někdy chci vypadat (haló, aspoň vypadat) jako inteligentní osoba, je maturita. Jenže ani tou nebudu muset projít, aby měl někdo radost - zase bude jenom moje. A tak si pluju se svou lodí, už celkem vyrovnaně. Cvičím, protože cvičit se musí a já chci navíc dokázat řadám těch Tomášů, co se tváří pochybovačně, že dr. Eva není ani šarlatánka a ani nekecá, když tvrdí, že účinky léčby jsou trvalé. Protože už můžu, učím se. Asi ne tolik, jak bych mohla, ale to, že jsem vůbec začala, je zázrak, protože mi to dřív vůbec nešlo – takže Baletka už se neulejvá, jenom potřebuje doladit harmonogram, aby veděla, kde je třeba zabrat víc (a výsledek písemky z fyziky jistě velmi dobře napoví, kde má učedník slabiny).

A taky mě neuvěřitelně nabilo to vědomí, že se můžu kdykoli zvednout a jít pryč. Možná právě proto bude teď nejlepší zůstat na místě. Spousta lidí čekala, že se s léčbou všechno změní, že se za vším udělá tlustá čára, že všichni začnou žít jinak, ale tak to nejde. Protože tu opravdovou změnu cítí člověk jen v sobě a čas, kdy ji ukáže ostatním, si musí určit sám.

Moje léčba není ještě zcela u konce, ale tohle povídání už ano – jednak musím zdolat horu Mounta Bordela, v kterou jsem za poslední týden stihla proměnit svůj pokoj, a potom jsem napsala, co jsem chtěla. Další kapitola příště. Bude o tom, jak se dá i s připálenou hlavou leccos vymyslet!
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře