Od návratu z Hurghady - 10 dní po druhé léčbě

30. říjen 2011 | 17.44 |

Mám tady další seznam věcí,kterých jsem si všimla.

Od druhé léčby se hodně zlepšila motorika rukou. Ať už hrubá nebo jemná - mám v nich větší sílu a jsem obratnější. Hodně to souvisí asi i s tím, že jsem aktivnější. Před léčbou se mi spousta věcí nechěla dělat, protože pro mě všechno - i zvednout se ze židle - bylo postupně stále namáhavější, i když to tak nevypadalo. Byla jsem těžká (a přitom jsem neměla ani 50 kg). Teď si užívám, že můžu něco dělat, takže to, co jsem dřív dělala s odporem, mě v jistém smyslu baví (i když se svojí poetickou povahou workoholik rozhodně nejsem). Už během pobytu v Egyptě jsem si třeba raději prala raději v ruce než v pračce (ať už to bylo láskou k Popelce nebo snad dosud netušenou oblibou práce, o níž silně pochybuju). Teď jsem sice zase v Evropě, kde se do pračky vejde víc než jedna utěrka, ale naše Boshka prozměnu neždíme, takže jako z bláta do louže :)).

A obrovská změna je to, že zatímco mě před druhou léčbou každá fyzická činnost házela do ještě větší deprese než jakou jsem měla ve stavu nečinnosti (ségra na mě volala Lenoro) - a fakt se tomu nešlo ubránit, teď mi pomáhá vytěsnit z hlavy myšlenky, což bylo dřív prostě nemožné. Ne že bych nechtěla, ono to jednoduše nešlo. Neuměla jsem to.Stejně jako neumíte mluvit nějakým cizím jazykem. Stejné prázdno.

Takže tohle paní taky doktorce vyšlo, a "terapie činností" se ukázala jako proveditelná :)

Líp se mi hraje na klavír. Před druhou léčbou jsem ještě s prsty nemohla hýbat přesně jak jsem potřebovala, teď už dokážu ruce i synchronizovat. To jsem uměla naposledy jako malá, ale jenom, když jsem hudbu znala nazpaměť. Teď se mi občas daří hrát i podle not, to mi nikdy nešlo.

A teď si postěžuju - strašně se mi zhoršil rukopis. Píše se mi neuvěřitelně špatně a vůbec neumím držet tužku. Nevím, jestli na mě leze nějaká dosud neobjevená nemoc nebo je to léčbou, ale podezírám dr., že je to součást nějakého nervového progresu, takže uvidíme za půl roku - možná mi tím chce naznačit, abych začala pto větší mobilitu psát i nohama, fakt nevím :))

Další velká změna - přestala jsem padat. Často jsem totiž (hlavně po první léčbě) zakopávala o špičky, ale to je teď minulost, hurá!

Jindy bych si toho nevšimla, ale protože rozpoznávám, co se mění, právě proto, že to dřív nebylo obvyklé, cítím i změny v pozornosti.

Před léčbou - někdy kolem 13. roku - mě přestalo zajímat, jak mluvím, jak píšu. Bylo mi to jedno a nedokázala jsem proto ani číst, protože jsem jazyk absolutně nevnímala, jako by to bylo něco, co nevidím. Teď znovu dokážu soustředěně číst a pamatovat si příběh a pochopit pointu (to se zlepšilo během druhé léčby, teď čtu jako "normální" člověk. Zajímají mě významy nových slov. Dřív mi prostě bylo jedno, že je neznám - že bych se zeptala, mě ani nenapadlo - jako bych to jako malá nedělala.

Dovedla jsem taky hodiny sedět u počítače a psát, protože jedině elektronicky psané formě jsem bez problému rozuměla.

Jiná komunikace byla pro mě jako pro cizince těžká, nebyla automatická. Nebyla jsem na počítači závislá, ale nevadilo mi tam být hodiny v kuse. Utíkala jsem tam před realitou, co byla z velké části rozhodně i "psychika postiženého".

Teď ho mám sice zapnutý taky v jednom kuse, ale nesedím tam delší dobu než nezbytně nutnou, jenom odbíhám, protože teď, jak jsem začala vnímat, silně potřebuju zvukovou kulisu :)). Nedělá mi problém "přeskakovat" z mluvené komunikace do psané a naopak, to je určitě taky pokrok, protože moje hlava před léčbou nedokázala dělat několik podobných věcí najednou.

Po dlouhé době cítím pocit žízně - ten někdy kolem 10. roku zmizel a já donedávna musela na pití myslet, protože i kdybych byla dehydrovaná, žízeň bych necítila. Moje tělo jako by všechny tyhle potřeby - jako zimu, teplo, hlad - prostě najednou neregistrovalo, ale i tyhle receptory se s léčbou upravily (prakticky po prvním opichu uší teď na podzim). Taky jsem tou dobou úplně ztratila schopnost rozpoznávat bolest. Tělo ji přijalo jako normální věc,a mohli jste po mně házet věci, a já nereagovala slovem "au", nebo spíš jsem si neuvědomila, že mě to bolí - i když jako malá jsem ten pocit určitě znala, kolem těch třinácti mi to začalo být jedno, spoustu těch "reflexů" jsem ztratila - a nabyla je znovu léčbou.

A taky umím běhat, což mě činí nearly totally happy!
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře