Nezvykle obyčejná

9. listopad 2011 | 17.46 |

Právě tak jako podzim kolem mě.

Ani nevím, o čem psát. Teda námětů by bylo spoustu, jenže tak nějak cítím, že místo metody "vybleju to na blog" moje hlava začala zpracovávat podněty automaticky sama. Je to velká úleva, když můžu ráno vstát - a když se přemůžu jít do školy. Ještě donedávna mě moje problémy (a není to tak dlouho, pár dní, než včeličky začaly zabírat) stravovaly natolik, že jsem nebyla schopná další den fungovat. Naštěstí skorozáškoláctví z deprese skončilo stejně rychle jako přišlo, a já mám od začátku týdne částečně individuální plán. Končím každý den ve dvanáct hodin, odpolední učivo si dobírám sama a mám tak čas i na detailní rehabku.

Nejspíš taky díky tomu se posledních pár dní cítím už skoro sama sebou. Už jsem pochopila, že EXISTUJU, že nejsem na nikom bytostně závislá, že to, co dělám, si řídím já sama. Dřív jsem to nechápala - ne proto, že bych nechtěla, ale bylo to pro mě něco podobného jako fyzikální zákon - dokud ho nepřijmete jako jasně danou skutečnost, nemůžete mu porozumět.

Nevím, jestli je to upraveným rozvrhem (po dvanácté se už nejsem schopná nuceně koncentrovat a vypínám se), ale začala jsem i líp chápat předměty, kde je potřeba nejen se drtit, ale i myslet - ne že bych byla najednou Einstein II., ale od prvního dne po návratu z Afriky do školy si užívám, ten pocit, kdy vím, o čem je řeč, a přitom v hlavě ty schopnosti už dávno byly, jen se neprojevily ve správnou chvíli. Při počítání rovnic, které jsem nikdy předtím neviděla, mi minulý týden najednou v hlavě zajiskřilo, jak to vlastně funguje. A po dnešním testu z chemie nemám poprvé v životě pocit absolutní debility. Spokojeně jsem kreslila strukturní vzorce, a vědomost, že kyslík je dvojvazný, jsem si užívala podobně jako fakt, že se nemusím učit češtinu.

Odpoledne, pokud mi to teploměry dovolí, běhám. Běhám rovně, rychle a ráda. První okamžiky jsem sledovala hlavně svoje nohy, jak se pravidelně zvedají a bez třesu dopadají na zem, ale postupně mě upoutaly věci kolem, které jsem dřív vnímala jak z rychle ujíždějícího vlaku. Vůně spadaného listí, modrá obloha nade mnou a lehce absolvované 4 hodiny školy mi umožňují poznat něco, co spousta lidí kolem mě už dávno ví. Já až teď ...

A paní doktorka to říká taky: "Klop. A bude Ti otvorené."

A tak začínám fungovat aspoň trochu tak, jak bych měla. Je to dlouhá cesta, já vím. Ale už mi paprsek svítí na cestu. Ať už je to zamýšlená účast v literární soutěži (před dvěma lety jsem se zapřísáhla, že do ničeho takového nejdu a ať se předhání někdo jinej) nebo snad schopnost přehnoupnout se přes věci, které se momentálně nedají vyřešit a musí dokonce odeznít samy, jde to všechno dopředu.

Po víc jak roku stagnace - prý - "probíhám zrychlenou pubertu". Tak se na mě nezlobte. Vono je to fakt huuuuuuustýýýýý! Jako že bomba!

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře