Uz vim, proc lidi placou

16. říjen 2011 | 17.48 |

Je sestnacteho rijna 2011. Tak treba Oscar Wilde by mel narozeniny. A ja mam pocit, jako bych se prave dnes narodila taky. I kdyz o vic jak sto let pozdeji.

Presne pred ctyrmi mesici me zacala lecit dr. Eva Augustinova. Tady, v Hurghade, jsem tedy uz podruhe. A prala bych to kazdemu. - Ne zivot s obrnou, handicap nic zavidenihodneho neni. Ale tu nadeji, a prani, ktera se stavaji skutecnosti. Prani, na ktera jsem se ani neodvazila myslet a ktera jsem podvedome velmi intenzivne ignorovala ...

Kdyz me prvni lecba vytahla z nejhorsiho, nastartovala a udala smer - moznost, ze bych snad nekdy mohla byt uplne v poradku, zlomila zaroven jednu velkou barieru k absolutnimu klidu - transformovala sebenenavist v dostatek sebeucty. Prestala jsem se najednou hrabat ve svych diagnozach a vedela jsem, ze tudy vede cesta ven - ze prave lecba dr. Evy je pro me to prave. Prijela jsem domu a najednou jsem si uvedomila vlastni existenci docela jinak nez tomu bylo driv. Uz jsem se na sebe dokazala podivat do zrcadla a mirne se usmat. A co bylo hlavni, nebrecela jsem.

Priblizne pred dvema lety se u me zacaly objevovat psychicke stavy, ktere zacinaly nepochopenim zakladnich pravidel, logiky a faktu, a koncily zpravidla hysterii. Vzdycky jsem myslela jinak, nekdy az hyperlogicky. Moje mysleni bylo a dodneska je tak rychle, ze jsem jen malokdy schopna zachytit cokoli na papir - proto i blog je vetsinou utrzkovity -, a pokud jsem nad necim premyslela, bylo to nejmene trikrat tak zrychlene nez mysleni vetsiny lidi - dnes uz to muzu porovnat, prave proto, ze mi lecba pomohla i v tomto smeru.

V hlave mi v podstate nepretrzite bezi pasmo skutecnosti a fantazie. Lidsky mozek obycejne "skatulkuje" - na zaklade tohoto usporadani je tak clovek schopen logicky uvazovat, vyvozovat zavery a davat dohromady souvislosti. Vetsinou, mame - li neco, s cim si nevime rady, po nejake dobe onu vec pochopime, at uz jakoukoli. Ja mam ony pomyslne "skatulky" taky, a moje hlava rovnez dovede resit problemy. Tento proces reseni jakekoli komplikace je vsak nespocetnekrat rychlejsi, a uplne stejne je to s dedukci a logikou. Myslenkove operace jsou v moji hlave provedeny dopredu a ja se tak ztracim a nevim, co je realita a co je fantazie. Kdykoli dostanu jakykoli podnet ke zpracovani, mam pocit, jako by se veskere informace, jez jsem od narozeni ziskala, ze supliku vysypaly. - Tedy s pribyvajicimi roky to bylo horsi a horsi. Stejne tak rychle se fakta opet roztridi a vysledek zkoumani - odpoved, reseni - prijde paradoxne jeste rychleji nez u jinych. Jak jsem se totiz musela naucit se svou hlavou zit - a nejen zit, ale fungovat, dosahla jsem v trideni informaci velkeho cviku. A stejne tak, jak jsem prekonavala nadrcenymi mechanismy a urputnosti veskere skolni predmety, ktere jsem chapala stejne, ale uplne odlisne a jinym tempem nez moji spoluzaci, pracovala jsem podobne i se vsim ostatnim.

Jakykoli pohyb, jakekoli vyslovene slovo, vsechno, co jsem delala, jako by bylo dopredu peclive naplanovane.

....Ano, lidsky mozek pracuje neuveritelne hbite, lide vsak jeho cinnost nevnimaji. Vsechno, co delaji, je automaticke ve chvili, kdy se to nauci. U mne zadne automatizmy neexistovaly. Nebyly naprosto nikde. Ani ve vztahu k lidem!

Zacatkem puberty jsem si tenhle svuj zpusob konani vseho uvedomila. A protoze nemyslim podstatne jinak nez ostatni lide, takova skutecnost me nesmirne frustrovala. Nic z toho, co jsem delala, nebylo vycerpavajici, protoze jsem nikdy nic jineho nepoznala, ale postupne jsem o sobe stale vice pochybovala. Vyvrcholilo to minulym skolnim rokem, kdy jsem naprosto bojkotovala veskere uceni. Vedela jsem, ze jsem inteligentni a ne opozdena, ale v tomto obdobi sebereflexe jsem si limity sveho mozku uvedomovala velmi intenzivne. A zjisteni, ze i pres svou veskerou snahu zapadnout funguju jinak nez ostatni, mnou hodne otraslo.

Az ted zpetne si uvedomuju, ze jsem vlastne velmi dlouho zila ve skorapce. Nejednalo se v prvni rade o barieru psychickou, ale protoze hlava fungovala jinak nez by mela, poprat se s tim a vystupovat navenek naprosto normalne mi zabralo hodne casu a vnitrnich, rozumovych, dusevnich a mechanickych sil. A tak stejne jako se autisti uci veci nazmapet, mechanicky, dokud nikdo neprijde na to, proc premysli zrovna tak, jak premysli, ja jsem neumyslne dosahla nadprumerneho cviku hlavy v tom, ze jsem byla schopna spravovat se jako vsichni ostatni, a nikdo nic nepoznal.

A nebyla to tedy v prvni rade deprese. Kdyz jsem napriklad na plese nebo koncerte netancovala, nebylo to proto, ze bych se stydela za svuj zevnejsek, za svoje pohyby. Chtela jsem si jen takove chvile uzit, a uzivat jsem si je mohla pouze pri co nejmensim soustredeni na to, co delam. A tak jsem po vetsinu casu tam, kde me neco zajimalo, nehnute sedela. Pro predstavu - delat nekolik veci na jednou pro me znamenalo koncentrovat se prinejmensim tak, jako kdybyste na hlave nesli sklenici po okraj naplnenou vodou a v kazde ruce jeste jednu.

Utikala jsem proto do sveho sveta, kde jsem mohla myslet zpusobem, ktery mi vyhovoval a nikoho neprekvapoval, protoze v onom svete zadna bytost nebyla fyzicky pritomna. Dokazala jsem si hodiny a hodiny hrat na neviditelnem divadle pribehy, ktere se odvijely od fakt a prechazely v prani - tam, kam jsem nedospela, anebo velice tezko, protoze pro mne jakykoli socialni kontakt znamenal obrovske sebezapreni, analyzu a jakes takes vyusteni. Nedokazala jsem si ani najit kamarady, protoze kdykoli mi nekdo neco rikal, musela jsem si to rict nejdriv sama a potom jsem pochopila, o co se jedna. Delalo mi problem pochopit vztahy mezi lidmi, a na druhou stranu jsem dokazala byt - a dokazu - empaticka.

Minuleho skolniho roku mi moje problemy doslova prerostly pres hlavu a ja upadla do stavu, kdy se hysterie stridala s amoky beznadejneho smichu. Nedokazala jsem uz ani slovne vyjadrit emoce, a to i presto, ze mi slovni zasoba zadne problemy nedelala. Ale v souvislosti s tim, jak muj mozek pri zpracovavani fakt fungoval, jsem byla po poznani - analyze jakekoli emoce tak vycerpana, ze jsem vyjadrovala pocity poslednich nekolik mesicu pred lecbou pouze pohybem, cukanim, kousanim, tresem, zachvatem place beze slov. Neucila jsem se, protoze predstava a stoprocentni uvedomeni toho, co by se mi v hlave zacalo odehravat, chtela - li bych se neco naucit jinak nez spontanne, me po zkusenostech v dobe, kdy uz jsem vedela, ze to neni normalni, vyslovene desila. A mela jsem ze sebe az takovou hruzu, ze jsem dokazala hodiny necinne stat pred zrcadlem, divat se na sebe a pokousela jsem si samu sebe uvedomit jako soucast celku, jako cloveka, ne jako nekoho, kdo se stahuje do sebe a nedokaze se sebe vyjit. Ale takove pokusy zpravidla koncily usinanim v slzach, protoze jsem nad sebou nedokazala vladnout. A pritom jsem vedela, ze tu schopnost delat vsechno perfektne mam - ale ze je nekde za sklem, nekde, nevim kde..

Diky lecbe se mnoho veci zmenilo. Nebojim se ani sebe samy, ani tmy, ani mrtvych. Vinou hyperlogiky jsem byla v nekterych vecech fyziologicky pozadu. Bala jsem se jako male dite. Nechapala jsem zakladni vztahy mezi symboly, ale bez symbolu jsem dosla svou cestou ke spravnemu vysledku - napriklad jsem vedela, ze pet a pet je deset, ale nechapala jsem proc. Diky lecbe se zurocil ctyriadvacetihodinovy cvik a dneska uz chapu, po sestnacti letech, proc to tak je.

Zmeny sveho tela vnimam pozitivne. Pred lecbou by me zdesily. Nechapala bych je. Diky lecbe zacinam svemu mysleni a existenci rozumet. Rozumet. Uz to dokazu. Pred ctyrmi mesici fungovala pouze mechanicka cinnost mozku.

Zrovna dneska, po opichu hrudniku, kdy se mi zacalo mnohem lepe artikulovat, dychat a kdy jsem zjistila, ze muzu zpivat a hrat si s hlasem, jsem zaroven i prisla na to, ze moje emoce zacinaji pracovat tak jako emoce kazdeho jineho cloveka. Nebyla to puberta, nebyla to jenom ona povestna cast zivota, ale byla to i jina mysl, co me brzdilo, desilo a vycerpavalo.

Uz od dvanacti hodin stojim nebo sedim u pocitace. Mam sluchatka v usich, posloucham Zuzku Navarovou a najednou vim, ze chapu, ze rozumim. Vim, proc se usmiva. Vim, proc se hybe do rytmu. Vim, proc ji lidi tleskaji, vim, proc si zpivaji. .... A zpivam si s ni, tancuju si s ni a smeju se. Smala bych se nahlas, kdybych tu byla sama.

Po sestnacti letech jsem zacala citit. Vnimat. Vyjadrovat. Temer normalne. "Bezbolestne."

Nemame jeste zcela vyhrano, ale ten obrovsky kus, o ktery me d...

.... Eva dokazala behem ctyr mesicu posunout, me zmenil - a dekuju za to. Vsechno je ted tisickrat lehci. A ja zacinam zit v realite stejne plnohodnotne, jako vy. Fyzicky i psychicky.

Pani doktorko, dekuju vam a smekam.
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře