Návrh, dotaz, apel - NEJEN pro handicapované

4. květen 2014 | 13.01 |

Vážení přátelé,

zdravím Vás všechny více než srdečně! Obracím se na Vás dnes s žádostí
o Váš úsudek, názor, připomínku - cokoli je velmi vítáno, velmi ceněno
a hlavně potřeba. S některými z Vás jsem dosud neměla tu možnost se
osobně setkat, s jinými sporadicky a některých se můj plán týká
nepřímo skrz jejich děti. S některými jsme si dosud vyměnili sotva pár
vět, třeba už před dlouhou dobou ... Věřím, že i ti rádi přiloží svou
ruku a hlavu k dílu.


Jak někteří z Vás možná vědí, několik let jsem psala na internet své
vlastní postřehy a zkušenosti (
www.peti95.pismenkuje.cz ,
www.petrashottova.blog.idnes.cz ). Cíl byl napoprvé jasný - popsat
veřejně to, co nikdo neudělal, nebo nemůže - pocity při cvičení.
Nakonec se ale přidala spousta dalších témat s časem vyplývajících a
já teď, kdy se po bouřlivé pubertě na mnoho věcí dívám jinýma,
zralejšíma očima, mám spoustu nápadů, které ale sama uskutečnit
nedokážu.

Nejeden z Vás mi možná dá za pravdu, že se s přibývajícím věkem
objevují stále nové, dosud nepoznané problémy z handicapu vyplývající
- navazování kamarádských i partnerských vztahů, první láska (ale
sakra, on si mě nevšimne, když chce tu rovnou blonďatou!), proces
socializace, nacházení svého místa v rodině, ve společnosti, hledání
práce, volba vysoké školy (chtěla bych TAK být učitelkou, ale co když
ze mě děti nebudou mít respekt, STRAŠNĚ bych chtěla na medicínu, ale
nebude to na mě zápřah, který nezvládnu?), ale i obyčejné - běžné
pocity dospívajících, u nás okořeněné nutnou vazbou na rodiče, ať už
absolutní fyzickou závislost, nebo nutnost rehabilitace (tolikrát jsme
se s tátou nepomohli a já se tak toužila sbalit a jít alespoň večer
pryč, ale MUSELO SE CVIČIT!).

Při svých toulkách severskými státy jsem narazila na několik
organizací nebo volných sdružení mladých lidí s handicapem, kteří si
naslouchali navzájem, spolu tvořili a dávali možnost těm ostatním -
svým zdravým rodičům, vyučujícím, přátelům, partnerům, ale i sobě
navzájem - vidět svět s postižením nejen očima smířenýma, dospělýma,
ale těma současnýma. Po návratu domů mě pokaždé mrzí, že u nás taková
organizace, nebo prozatím alespoň web, neexistuje.

Vezmu - li to hodně zprostředku, co mě už ohledem této věci napadlo -
chybělo mi to. Kliknout a najít web např "Křivonozí náctiletí
náctiletým" - web mladých lidí pro mladé lidi. Možnost se vypsat,
možnost dostat od osatních zpětnou vazbu - "taky to tak cítím, co s
tím?" nebo "hádám se s mámou, která mě musí denně oblékat - jak tu
situaci přijmout, řešit, překonat?" ... "chtěl bych být členem
třídního kolektivu, ale třída mě mezi sebe nepustí, něčím je
provokuju" nebo "bojím se tanečních, bojím se maturitního plesu, jsem
z něj nervózní" a reakci "neblbni, bude to sranda", případně "nechoď,
uděláme si maturiťák na kolečkách pro celý Česko" :-D ... Nebo
příležitost umožnit snivým handicapovaným děvčatům být třeba na pár
hodin modelkou :) - dát si sobě navzájem sebevědomí, víru v sebe - že
v tom nejsme sami, že každá z nás je princeznou, každý princem :) ...
je toho velká spousta ...

Zahraničí má mnoho handicapovaných moderátorů, herců, veřejně známých
osobností. Dokonce konzervativní Polsko se může pochlubit modelkou
Aldonou Plewinskou, která se narodila pouze s jednou nohou... Americká
teenagerka Talia Castellano využila poslední roky s rakovinou k tomu,
aby si život užila naplno - stala se z ní dost známá fotomodelka. U
nás je ale taková spousta věcí tabu ... a často je přecházíme, aby nás
dohnaly v dospělosti, abychom doufali, že u našich dětí nenastanou....

A já mám v hlavě už dlouhé měsíce plán na (prozatím alespoň) virtuální
síť pomoci, podpory, ale třeba i rozrytí toho, co je u nás dosud tabu
- drtivá většina přispěvatelů a aktérů na naší pomalu se
rozhoupávající scéně pochází z řad rodičů nebo už dospělých lidí. Ale
co puberta, kterou mnozí z nás pamatují navždy, co ta chvíle, kdy to
nevědomky všichni prošvihnou, podcení se spolupráce s psychologem? Co
ten okamžik, kdy klikáte a klikáte a k vzteku pořád internet vyhazuje
jen články rodičů s malými dětmi? Handicap v pubertě nezmizí, je tam
stále a zůstane tam na našem prvním rande :), na plese, v noci, když
brečíme do polštáře, ale nikomu to neřekneme - přece mámu nebudu
trápit. Těch "užvaněných" webů pro puberťačky existuje mnoho, ale pro
nás, trochu jiné, jsem neobjevila žádný. Ano, máme dílčí iniciativy (
www.sexnavoziku.cz , www.zvlastnisourozenci.wz.cz a pár jiných), ale
která nás zachytí tak, jako rodiče před pár lety fungující známý web
Postižené děti (předpokládám, že ten většina z vás znala)?

Nemám na mysli lítostivý web prolévající oceány virtuálních slz -
narážím ale na články "jsem křivá/ý, ale je to fajn a zvládl jsem to".
A co to tabu? Co to "jsem postižená, mrzí mě to, brečím kvůli tomu,
mám s tím problém, ale chci to překonat?" Co si to povědět navzájem?
Co trochu pomoci sobě, rodičům, i těm dalším? Co jim KONEČNĚ říci, jak
to vidíme MY?

A tak píšu Vám, zainteresovaným, známým, těm, které dospívání dětí
teprve čeká, i těm, kteří mi mnohokrát v mé vlastní situaci pomohli.
Vím, že mnozí z Vás jsou sami rodiče, ale třeba ti znají někoho, ti
zase někoho...  V jednom člověku nemá smysl projekt, bude - li, vůbec
rozjíždět. Já sama mám před sebou velmi náročné studium a časově bych
to nezvládala. Zatím ale ...

Víte, co mám na mysli? Domníváte se, že to má smysl? Máte připomínky,
návrhy, možnosti, další známé? Víte o lidech, kteří by rádi sdíleli
svůj názor nebo hledají vrstevníka s podobně asymetrickýma nohama :),
ale nikde nikdo? Trápíte se jako rodiče otázkou, jak budou děti
disabilitu JEDNOU brát?

Prosím, všechno, co Vás napadne, COKOLI, se nezdráhejte mi napsat.
Vím, že máte zkušenosti, chladnou hlavu, iniciativu, možnosti, svoje
názory. Také díky Vám vím, že v tom nejsem sama.

Ráda bych tu šanci dala dalším (už jen jakožto snad první blogerka
ČESKÉHO internetu, která se nezdráhala napsat, že vojtovka trošku
bolí, z tanečních má děs  a zdravá blondýna z Tajtrlíkova jí
"odloudila" první lásku, se kterou ji mimochodem spojovalo víc než tu
"mrchu"- diagnoza DMO :D :)))) ).

TĚŠÍM SE NA VAŠE ZPRÁVY!!!!!!

S láskou, úctou a obdivem
a díky za čas, který jste si při čtení toho dlouhého psaní našli

Petra F.S.

P.S. Máte - li komu, článek BEZ VÁHÁNÍ posílejte dál!!!!

V případě jakékoli připomínky mě prosím kontaktujte na e-mailové adrese perzikaf@gmail.com

P.S. Že jsem handicapovaný, neznamená, že po sobě nezasunu židli. Někdy je ale třeba, aby na té protější seděl někdo, kdo šel mou cestou ... jen spolu můžeme ukázat, že být postižený neznamená být jiný. Ale musíme chtít. První my, ne ti zdraví.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Návrh, dotaz, apel - NEJEN pro handicapované kerria®pise.cz 04. 05. 2014 - 21:12
RE(2x): Návrh, dotaz, apel - NEJEN pro handicapované peti95 04. 05. 2014 - 21:17
RE(3x): Návrh, dotaz, apel - NEJEN pro handicapované kerria®pise.cz 05. 05. 2014 - 13:05
RE(4x): Návrh, dotaz, apel - NEJEN pro handicapované peti95 05. 05. 2014 - 14:47